„Komentář“
z minulého týdne vyjádřil zbožnou naději, že Bratrstvo sv. Pia X. možná
opět zaujímá heroický postoj svého zakladatele z roku 1988, kdy pro přežití
Víry proti výslovnému zákazu Říma vysvětil čtyři své kněze na biskupy, aby
bránili a chránili tuto Víru. Bohužel je lepší zůstat u reality než u
příjemných iluzí. Realita je, že ve Svatém týdnu na Zelený čtvrtek
v kněžském semináři Bratrstva v Zaitzkofenu v jižním Německu
vykonal biskupský obřad svěcení olejů biskup sám vysvěcený
v souladu s pochybným ritem Novocírkve a nikoliv vysvěcený
prostřednictvím určitě platného ritu katolické Tradice.
Je přehnané
tvrdit, že nový ritus je automaticky neplatný, nebo jinak řečeno, ve všech
případech neplatný. Stejně jako všechny nové svátostné rity zavedené
v Církvi v 60. a 70. letech 20. století bezprostředně po Druhém
vatikánském koncilu (1962–1965) a jeho jménem, je dvojznačný v duchu i
v povaze. To znamená, že je otevřený vůči Boží Tradici i lidské modernitě.
Například Církev Našeho Pána je monarchie, ale biskup popsaný v novém ritu
je v duchu demokratický. Nový ritus byl tedy navržen tak, aby zahrnul nové
i staré a nevyloučil ani jedno. T ak
tomu muselo být, pokud měla koncilní revoluce uspět . Kdyby totiž bylo staré
a pravé náboženství příliš zřetelně vyloučeno , katolíci by viděli, co se
děje a nikdy by tuto revoluci nepřijali, zatímco kdyby modernistické
náboženství konciliarismu nebylo dostatečně zahrnuto , revoluce by
nemohla proběhnout.
A proto
dvojznačnost byla a stále je příkazem dne, aby se věřící katolíci zkazili a
sklouzli ke ztrátě své víry. Protože pokud nějaký tradiční katolík řekne, že
biskup Huonder nikdy nebyl správně vysvěcen, odpověď je: „Ach ne, nový ritus je
naprosto platný.“, zatímco pokud si nějaký moderní katolík stěžuje, že biskup
Huonder zrazuje koncil, když se chová jako tradiční biskup, pak je odpověď:
„Ach ne, předem se dohodl s papežem, že bude dělat to, co dělá.“
A „dobrý“ biskup sám nepochybně nevidí žádný rozpor v tom, že slouží
zároveň papeži v Římě i biskupské Tradici ve Švýcarsku.
V tom
je pro miliony katolíků i dnes jádro problému: staletí moderní filozofie,
liberalismu a náboženské svobody jim přinejmenším ve věcech náboženství
z myšlení trvale odplavily všechen smysl pro objektivní Pravdu, která
odpovídá realitě, zavádí jednotu a vylučuje rozpornost. Pro moderní myšlení
není taková „pravda“ osvobozením od omylu, ale duševní tyranií, odepřením
svobody, odmítnutím lidské důstojnosti atd. Zde píše Thomas Jefferson, hrdina
proslulé revoluce, v roce 1800 příteli: „Přísahal jsem na Boží oltář věčné
nepřátelství vůči všem formám tyranie lidského ducha.“ Tento citát je uchováván
uvnitř Jeffersonova památníku v hlavním městě jeho národa.
Problém
Pravdy, která má sloužit svobodě, namísto svobody, která má sloužit Pravdě, se
zjevně nedatuje od včerejška nebo od loňského roku. Datuje se zpět až
k Martinu Lutherovi (1483–1546), „prvnímu modernímu člověku“ (Fichte),
který proti katolické Pravdě vychrlil takový svůj výlev: „Já – Člověk!“, že
katolická Církev potřebovala celý koncil, aby definoval její dogmatické Boží pravdy,
které bylo nutné poprvé definovat, protože byly natolik otřeseny vzestupem
subjektivity „práv člověka“.
Tady začal
náš moderní svět, který je tak hluboce zachvácen vzdorem vůči Bohu – „Zde
stojím a nemohu jinak,“ zvolal Luther. Biskup Huonder tak možná nemůže
být obviňován, že nevidí žádný rozpor v tom, co dělá? Ani papež Bergoglio,
že jej v rámci FSSPX přiměl působit jako Trójského koně? Ani nástupci
arcibiskupa Lefebvra na čele FSSPX za to, že selhali v rozpoznání
Trójského koně? Pokud jde o mě, já nepotřebuji soudit jejich subjektivitu,
musím však soudit objektivně, nakolik jen můžu, abych já sám neumřel jako
protestant, ale jako katolík a abych spasil svou duši.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)