SEDMDESÁT DEVĚT SEMINARISTŮ – IV
V mnoha
situacích není vždy snadné soudit, zda je správnou reakcí spravedlnost nebo
milosrdenství. Mělo by se riziko toho, že „Novobratrstvo“ sv. Pia X. selže při
tom, aby svých sedmdesát devět nových seminaristů naučilo tu nejdůležitější
lekci svého zakladatele arcibiskupa Lefebvra (1905–1991), zdůrazňovat více nebo
méně, než jsme to učinili v posledních třech vydáních těchto „Komentářů“?
Protože je tato „nejdůležitější lekce“ stěžejní pro budoucnost univerzální
Církve, věnujme ještě jedno vydání těchto „Komentářů“ nikoliv tomu, co
Bratrstvo ještě dělá dobře ve službě Církvi, ale tomu, co dělá špatně nebo
tomu, o co lépe by si vedlo, kdyby se oficiálně neodchýlilo od rovnováhy mezi
Pravdou a autoritou vytyčenou svým zakladatelem.
Když
arcibiskup v roce 1970 ve Fribourgu ve Švýcarsku založil Bratrstvo sv. Pia
X. s jeho tradičním seminářem, dbal na to, aby zajistil, že to nebude
„divoký seminář“, ale že bude mít oficiální schválení Církve od biskupa místní
diecéze. Novocírkev Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) to neviděla ráda,
ale oficiální Řím několik let počkal, než zasáhl, nepochybně v naději, že
tradiční Bratrstvo a seminář samy od sebe selžou. Když naopak vzkvétaly, tak
modernisté udeřili. V roce 1975 Bratrstvo „rozpustili“ a nařídili, aby byl
seminář v Écônu uzavřen. Arcibiskup odmítnul uposlechnout, protože
v pravé Církvi existuje ze strany kanonického práva objektivní postup pro
takové rozpuštění a uzavření, a ten nebyl správně dodržen.
Arcibiskup
proto se svým Bratrstvem pokračoval v obraně Pravdy, zatímco „Řím“ se vší
svou „autoritou“ pokračoval v jeho pronásledování na základě toho, že nic,
co odporuje této autoritě, nemůže přináležet Pravdě nebo katolické jednotě. Za
normálních okolností je to pravda, protože katolická autorita je normálně
nedílně spojena s katolickou Pravdou. Zcela nenormální však je, že katolická
autorita na Druhém vatikánském koncilu hodila Pravdu přes palubu kvůli
„aktualizaci“. Mnozí arcibiskupovi kolegové nepochybně viděli, že má pravdu a že
„Řím“ se mýlí, síla katolické autority je však taková, že až do roku 1981 jej
veřejně nepodpořil ani jeden jediný biskup. Arcibiskup však byl nezdolný. Aby
pomohl připravit své nástupnictví, jmenoval v roce 1982 generálního
představeného, aby převzal administraci tehdy již celosvětového Bratrstva. Sobě
si však vyhradil všechny styky Bratrstva s Římem nepochybně proto, že
se obával, že skupina „Červených Karkulek“, které vedou Bratrstvo, by se
nechala sežrat zaživa od těch, o nichž věděl , že jsou to „velcí zlí vlci
z Říma“.
A to se také
ukázalo. Dokud žil, malé „Červené Karkulky“ chápaly, že Pravda je předřazená
autoritě a předřazovaly nauku před diplomacií. Ale takřka ihned jak umřel,
začaly dělat ovčí oči na římské modernisty. Styky s „Římem“ se znovu obnovily a
dodnes si Novobratrstvo pro sebe nezískalo katolické biskupy, které Pravda po
celém světě potřebuje, jak je získal arcibiskup v roce 1988. Spíš bude
čekat, až vrah tradice dá Novobratrstvu „zelenou“, aby tyto biskupy pro Tradici
vysvětilo! Ó, milé „Červené Karkulky“! Ti, kteří páchají vraždu, jsou však
vrahy! Kým si myslíte, že jsou? Takové jsou plody toho, když se autorita
upřednostňuje před Pravdou.
Tak je však
Novobratrstvo až dosud nastaveno. Zkušený pravdomluvný kněz, jenž napsal
vynikající článek o Babylonské věži, který jsme shrnuli ve dvou vydáních tohoto
„Komentáře“ ( 763
a 788 ),
byl pokárán svým (mladým) představeným, že veřejně píše o současných
událostech. Nesmí psát dokonce ani o „filozofii a teologii“! Může psát jen o
„duchovně poučných“ věcech! A jeden jasně myslící seminarista se obává, že
„laskavost“ v jeho semináři FSSPX převažuje nad „bojem za Víru“ a všichni
bojovní seminaristé s charakterem jsou odrazováni, umírňováni a
upozaďováni. A tak, pokud se prosadí Novobratrstvo, sedmdesát devět seminaristů
se stane sedmdesáti devíti malými Červenými Karkulkami. Chraň Bůh!
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)