Možná se to
tak nezdá, ale v posledních pěti vydáních „Komentáře“ je spojující vlákno:
824 (29.
dubna) „Exkomunikace“ všech šesti biskupů, kteří se účastnili světícího obřadu
čtyř kněží FSSPX v Écône ve Švýcarsku v roce 1988 ze strany
modernistického Říma, byly ve skutečnosti neplatné.
825 (6.
května) Arcibiskup Lefebvre to jasně viděl. Jeho nástupci to tak jasně nevidí.
826 (13.
května) Řím předstírá, že modernista přijatý dovnitř FSSPX může vyřešit problém
827 (20.
května) nebo, že to může udělat bývalý kněz FSSPX, který je blízkým přítelem
papeže. Ale žádné kompromisy,
828 (27.
května) jakkoliv chytré, nemohou smířit tak nesmiřitelné věci jako jsou Tradice
a modernismus .
Celá tato
posloupnost zřetelně závisí na těchto „exkomunikacích“ z 30. června 1988,
které jsou díky povaze věcí nebo povaze katolického náboženství „ve skutečnosti
neplatné“. Arcibiskup tento postoj zastával na základě toho, že aby Církev
přežila, musí mít biskupy schopné obrany tradiční Víry (kterou si v žádném
případě nevymyslel) proti smrtícímu omylu modernismu, který si vymysleli
duchovní, jejichž přehnaný obdiv vůči modernímu světu zkazil jejich katolickou
víru, a kteří své zkažení vnutili takřka celé Církvi prostřednictvím toho, že
jejich zkažení na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) podpořila velká část
biskupů univerzální Církve.
Okamžitě po
Druhém vatikánském koncilu tedy oficiální Církev doslova učinila sama sebe
neschopnou v dlouhodobém horizontu poskytovat biskupy schopné bránit
katolickou Tradici. Proto arcibiskup vysvětil čtyři takové biskupy navzdory
všem projevům nesouhlasu ze strany Říma. Po jeho smrti v roce 1991 se
časem ukázalo, že měl pravdu. Kde by bez tohoto kroku Tradice a pravá Církev
dnes byla? Ale abychom my spasili svou duši, musíme pochopit, proč je
modernismus tak smrtící pro katolickou Tradici. Pokud ty důvody nejsou
v naší hlavě jasné, můžeme být stejně jako dnešní nástupci arcibiskupa
zítra v pokušení usilovat o nějaké falešné smíření s modernisty
v Římě, nebo můžeme pozítří odmítnout Boží nabídku nejvyššího daru
mučednictví rukama čím dál zločinnějšího Nového světového řádu.
Modernismus
je omyl, kdy se chce jediné pravé náboženství jediného pravého Boha přizpůsobit
světu kolem nás, který je v zásadě bezbožný. V nejhlubším základu
modernismu je protestantismus, který díky Lutherovi odhodil jediné pravé
náboženství. Tím, že protestanti odhodili katolickou Církev a velkou část její
základní nauky, otevřeli dveře liberalismu, protože všude tam, kde
v následných náboženských válkách zvítězili nad katolickým odporem,
zničili monopol Pravdy v srdcích a myšlení lidí. Výsledkem bylo, že se
v náboženství nastolila nepravda a ve významné části křesťanstva, které bylo
v náboženství původně jednotné, se usadila natolik, že byla schopná konkurovat
katolické pravdě.
Tak povstalo
další velké falešné náboženství, které je nejlépe známé jako liberalismus.
Poselstvím liberalismu pro katolíky i protestanty bylo: „Zastavte náboženské
války, přestaňte navzájem bojovat, přestaňte brát náboženství tak vážně. Mír na
zemi je lepší než mír v nebi. Žijte a nechte žít. Tolerance!“ Toto
poselství bylo populární. Ztělesňovalo jej svobodné zednářství, což je tajná
společnost založená v roce 1717 v Londýně. Rychle se šířilo do
anglických kolonií v Americe a do Francie, kde mělo ohromný vliv na
Americkou a Francouzskou revoluci v roce 1776 resp. 1789. Obě tyto
revoluce hrály na oplátku klíčovou roli při odstraňování starého katolického
řádu, aby se připravila cesta pro dnešní Nový světový řád. Tato zásada
„náboženské svobody“ dělá z myšlení břečku, protože pokud nebereme
náboženské ideje jako vážné, jaké jiné ideje jsou vážné?
Protestantismus
a liberalismus společně vytvořili „překrásný nový svět“, proti němuž pravá
katolická Církev, zvláště papež sv. Pius X. na počátku 20. století, statečně
nasadila zadní voje. Nakonec však i katoličtí duchovní náboženské svobodě na
Druhém vatikánském koncilu požehnali prostřednictvím koncilního dokumentu
„Dignitatis Humanae“. Protestantismus a liberalismus vytvořili modernismus.
Modernismus zvítězil. Naprosto však odporuje katolické Víře. Obojí je zcela
nesmiřitelné .
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)