PRAVDA A AUTORITA – III
Pokud jde o
krizi Církve, mnohé osvětluje ( KE
728 ) to, když se rozpozná, že věrnost vůči katolické Pravdě soupeří od
Druhého vatikánského koncilu s věrností vůči katolické autoritě ( KE
726 ). Možná je však nutné více světla u ožehavé otázky, nakolik dnes
obhájci katolické Víry musí být v nějaké struktuře. Ti, které lze nazvat
běžnými katolíky, budou vznášet argument, že autorita je pro Církev natolik
přirozená, že obhájci Pravdy, mezi nimiž neexistuje vůbec žádná struktura s autoritou,
se nedostanou nikam a mohou skončit jedině tak, že zcela vymizí. Ti, které lze
nazvat výjimečnými katolíky, odpovědí spolu s tímto „Komentářem“, že
jelikož je katolická Pravda účelem katolické autority ( KE
726 ), pak ti, kteří skutečně mají katolickou Pravdu, nepotřebují ve výjimečných
případech striktně řečeno žádnou další strukturu, aby je držela pohromadě.
Protože, jestliže: „Pravda je mocná a zvítězí“, bude také sjednocovat.
Od doby, kdy
Náš Pán založil Svou Církev, bylo normální, že si musela kvůli prvotnímu hříchu
razit svou cestu na nepřátelském území, konkrétně ve světě, jehož vládcem je
ďábel (Jn XIV, 30). V tomto světě jej Ježíš svrhnul prostřednictvím Kříže
(Jn XII, 31), zanechal však člověka s ranami prvotního hříchu, aby člověk
nadále potřeboval celou autoritu Církve k ochraně Pravdy Církve ( KE
726 ). Ale po devatenácti stoletích dostal papež Lev XIII. vidění toho,
jak Bůh znovu dopustil úplnou svobodu Satana k útoku na Církev, takže
Satan na Druhém vatikánském koncilu o století později zcela výjimečně a
efektivně uchvátil dokonce i církevní autoritu. Jak tedy Bůh předpokládal, že
bude ve Své Církvi bránit Svou Pravdu před anarchií? Nikdy neexistovala
pochybnost o tom, že by Církev nepřežila (Mt XXVIII, 20). Co Bůh udělal, aby
ochránil Svou Církev? Úmyslně dopustil, aby se její normální autorita
zhroutila. K čemu se výjimečně uchýlil?
Nepochybně to
vidíme všude kolem sebe. Od roku 1965, kdy oficiálně skončil Druhý vatikánský
koncil, prožili katolíci půl století, kdy si zvykli, že je nad nimi autorita,
která je čím dál prázdnější, pokud jde o katolickou Pravdu, jejíž hlásání je
jejím účelem a důvodem. Opouštějí katolíci Církev způsobem, který tomu
odpovídá? Ano, mnozí se obrátili k falešným náboženstvím, nebo se
náboženství zcela vzdali. Ne však všichni. Ovce, které si zachovávají Víru, se
rozprchly do všech směrů, když je jejich pastýř papež bit, stále je však lze
nalézt po celé oficiální Církvi v tom, co bývalo skupina Ecclesia Dei , v Bratrstvu sv. Pia
X., v Bratrstvu sv. Petra, v „Odporu“, u sedesvakantistů atd. atd. Všichni
mají sklon navzájem se exkomunikovat, na tom však nezáleží. To, na čem záleží,
je katolická Pravda, k níž všichni více či méně lnou, dokud a pokud ji
neopustí. Tato Pravda však zahrnuje to, že se všichni znovu musí vrátit pod
katolickou autoritu, jakmile se sama vrátí pod katolickou Pravdu, ne však dřív.
Každý může předvídat, že ne všechny ovce, které se dnes rozprchly, shledají
stejně snadným podrobit se autoritě, bude to však nezbytné, jestliže mají
zůstat katolíky.
Kdo do té
doby může říct, že Bůh Své ovce opustil? Zlatým pravidlem je, že On nikdy
neopouští duši, která Jej neopustila jako první. Vlastně mnozí z nás mohou
vyprávět o pozoruhodných způsobech, prostřednictvím nichž nám individuálně
umožnil udržet se Víry, nebo se k ní dokonce vrátit, a to zahrnuje i krizi
Církve samotné. Bez šílenství modernistů by člověk mohl pokračovat ve Víře jako
náměsíčník až do smrti. Člověk nyní může shledat obtížným nalézt skupinu,
k níž by se přidal, aby žil Víru. Když však člověk hledá a nepřestává
hledat, dokud nenalezne, co potřebuje, není to Bůh, kdo by to neposkytnul. Po
dobu nějakých 40 let bylo Bratrstvo sv. Pia X. skutečnou oázou na poušti a
mnohé duše v něm stále nacházejí útočiště. Arcibiskup Viganò na něj nyní
naléhá, aby nadále kladlo Pravdu před pomýlenou autoritu a Víru před „poslušnost“.
Proto měly
včerejší teologické příručky (šňůry katolických perel) pravdu, když se
v nich říkaly věci jako: „Od papeže nemůže pocházet žádná hereze, protože
pak by situace Církve byla beznadějná.“ Tato situace je z lidského
hlediska skutečně beznadějná, tyto příručky však musejí dodat, že „z lidského
hlediska“, protože se v nich zapomnělo na to, že to, co skutečně může být
beznadějné pro lidi, může být dětskou hrou pro Boha.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)