JÓBOVO ŘEŠENÍ
Poté, co
první tři kapitoly Knihy Jób představily problém utrpení zjevně nevinných duší,
v dalších 34 kapitolách vzešla z debaty mezi Jóbem a čtyřmi jeho přáteli
tři řešení: Elifaz, Baldad a Sofar říkali, že utrpení je vždy trestem, Eliu
říkal, že to také může být varování. Sám Jób říkal, že je to neproniknutelné
tajemství. Během diskuze však vícekrát zpochybnil svého Tvůrce, když svou vírou
poznal, že díky Němu na něj přišlo utrpení. A tak, i když byla Jóbova
trpělivost obdivuhodná – „Hospodin dal a Hospodin vzal, tak se stalo, buď jménu
Hospodinovu požehnáno“ (I, 21) – nebyla nicméně dokonalá. Jób dal všemohoucímu
Bohu otázky na zodpovězení.
Zde jsou: Proč
se dostává života do duše roztrpčeným, kteří po smrti, jež nejde, dychtí? (III,
20–21) Proč si vybral Jóba, aby jej tolik stíhal? (X, 2–3) Proč [Hospodin]
zahaluje obličej svůj a pokládá Jóba za svého nepřítele? (XIII, 23–24) Proč ti,
kteří Jej znají, nevidí dny jeho (trestů)? (XXIV, 1–2) A nakonec: „Ó, by někdo
byl, jenž slyšel by mne! (Zde můj podpis, Všemocný odpověz mi!) (XXXI, 35) Jób
je „upřímný a poctivý“ (I, 1), ale ve svém utrpení se nepovznese nad to, aby Všemohoucího
nevolal k odpovědnosti. Jób zřetelně není žádným sádrovým svatým, ale
člověkem z masa a kostí s lidskými reakcemi.
Všemohoucí
Bůh však zná Jóbovu ctnost i to, že to byla pouze Jóbova ctnost, která
způsobila, že podstupuje Satanovu zkoušku. A tak ačkoliv neodpovídá nikomu a
nemusí dávat Jóbovi odpověď, činí tak (XXXVIII–XLI), jakmile si Jób a jeho
čtyři přátelé všichni řekli svoje. Není to odpověď, kterou bychom my sami nebo
Jób očekávali, protože Hospodin Bůh neodpovídá na žádnou Jóbovu otázku přímo.
Namísto toho se na jedněch z nejnádhernějších stránek v celém Písmu
svatém, pokud jde o Jeho sebeodhalování, odvolává na svůj vlastní nesmírný
majestát, který je nekonečně výše nad všemi čistě lidskými kalkulacemi. Měli
bychom je [ty stánky] mít po ruce, dokud Boží Trest neukončí covidový nesmysl a
všechno utrpení, které to rozpoutá.
Dobře, Jóbe. Zeptal ses Mě. Teď se tě zeptám Já!
(XXXVIII, 2) „Kde jsi byl, když základy kladl jsem zemi? Který den života svého
jsi přivolal jitro a zoře vykázal jsi místo její? Zda můžeš přitáhnouti svazky
Kuřátek, aneb uvolniti pouta Orionu? Zda jsou známy tobě zákony povětří? Zdali
dáváš koni sílu? Zda k slovu tvému vznáší se orel? Nebo máš jak Bůh mocné
rámě, a jak on (svým) hlasem hřímáš? Nikdo není tak smělý, aby krokodýla
dráždil, kdo tedy chtěl by postavit se přede mne?…“
Pod přívalem
takových a mnoha dalších podobných otázek má Jób moudrost, aby vyznal
(XL, 3–5): „Nejsem nikdo, co mohu říci? Nemám, co říci.“ Bylo mu však
odpovězeno – Bůh je nekonečně vysoko nad všemi čistě lidskými myšlenkami – jeho
myšlenky nejsou naše a naše cesty nejsou Jeho (Iz. LV, 8, 9) Jóbovy otázky
možná nebyly zodpovězeny přímo, ale Jóbova touha po nějakých odpovědích byla
utopena v neproniknutelném Božím majestátu. A Bůh dále varuje Jóba před
pýchou, jak je ztělesněna ve dvou nejpyšnějších Božích stvořeních mezi zvířaty,
hrochem, Behemotem (XL, 15–24), a krokodýlem, Leviatanem (XLI). Jób je pokořen
a připouští, že jeho otázky byly nepatřičné – „..Protož mluvil jsem prve
nerozvážně, co můj rozum nad obyčej přesahá. … Protož kárám sebe samého, a
činím pokání v prachu a popelu.“ (LII, 2–5)
Na závěr
všeho Jóbova utrpení obviňuje Bůh Jóbovy čtyři přátele za jejich nevědomost a
tvrdost vůči Jóbovi, Jóbovi samotnému však dává zpět jeho rodinu a blahobyt a
to v množství větším než předtím (XLII, 7–17). Blahoslavené jsou ty duše,
které nebudou nikdy zpochybňovat Boží záměry či plány ve všem tom zmatení a
ránách, které vyvolá covidový nesmysl v příštích několika letech. My možná
nevíme, co děláme, Bůh však ví od věčnosti, co dělá – chce nás dostat do nebe!
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)