PRAVDA A AUTORITA – II
Člověk může
nebo nemusí souhlasit s tvrzením z těchto „Komentářů“ před
dvěma týdny , že obecně řečeno byla na Druhém vatikánském koncilu
(1962–1965) oddělena katolická Pravda od katolické autority. Je to však
v každém případě postoj, který se vrací daleko zpět, aby vysvětlil šíři a
hloubku bezprecedentního zmatení panujícího od té doby uvnitř katolické Církve.
Protože katolíci lnoucí k Pravdě k ní lnou vášnivě, neboť vědí, že je
katolická, zatímco katolíci věrní tomu, co se jeví jako autorita, jsou jí
vášnivě věrní, protože také vědí, že neexistuje katolická Církev, pokud
neexistuje autorita. Jak říkával arcibiskup Lefebvre, byl to ďáblův mistrovský
kousek, když prostřednictvím „poslušnosti“ (k autoritě) vrhnul katolíky do
neposlušnosti (k Pravdě). Z této diagnózy plynou následující závěry:
je katolická Pravda ve své podstatě neměnná, musí se autorita vrátit k Tradici,
aby krize a zmatení způsobené rozdělením mezi Pravdou a autoritou skončilo.
Autorita ze své skutečné definice může přicházet pouze shůry – „Pokud Bůh
neexistuje, nemám důvod být armádním důstojníkem,“ říká jedna postava
v Dostojevského Běsech . Proto
jen Bůh může postavit papeže zpět na nohy. A prostřednictvím Své Matky ve
Fatimě nám řekl, jak to udělá – skrze zasvěcení Ruska Jejímu Neposkvrněnému
Srdci papežem v jednotě se všemi katolickými biskupy světa. Ale nastane jen, když se za toto zasvěcení
bude modlit dostatečný počet katolíků.
v Církvi odshora dolů nutně existuje stav nepořádku, který „se musí
přečkat, když jej nelze vyléčit“, jak říká přísloví. Všemohoucí Bůh nepřestal
na Svou Církev dohlížet. Ve skutečnosti využívá tuto krizi, aby ze stromu
setřásl shnilé ovoce. Naprosto přesně ví, co dělá, takže není čas přestat věřit
v katolickou Církev, o nic víc, než by byl čas přestat věřit v Božství
Našeho Pána, kdybychom byli pozorovateli nebo přihlížejícími při úplně první
křížové cestě v Jeruzalémě, zatímco by Náš Pán klopýtal kolem nás. A přesto,
nakolik bychom lidsky vzato měli důvod při sledování takového představení
nevěřit! A dnes, nakolik máme Božsky vzato důvod věřit v budoucnost
Církve? Na konci světa bude ještě více otřesena, než je otřesena dnes, přesto
Antikrist zapříčiní největší vítězství Církve v celé její historii.
dnes katolíci potřebují bezmeznou důvěru v Moudrost a Všemohoucnost Boží,
navzdory tomu, jak vše vypadá. Jednoho dne darebáci, kteří nyní vládnou světu a
plánují dokonat svou moc nad celým lidstvem prostřednictvím injekcí zevnitř a
záření zvenku, roztají jako vosk před tváří Boží, jak říká žalmista. Stali se
čímsi jako stroji, které uctívají. Mají tak malé ponětí o Bohu nebo o duchu,
přesahujícím hmotu, nebo o svobodné vůli, že skutečně plánují proměnit lidi
v roboty. Bůh se jim směje, jak znovu říká žalmista (Žalm 2). Je na nás
vzdávat Bohu veškerou úctu, lásku a slávu, kterou od nich postrádá, a dávat
Matce Boží všechny růžence, o něž žádá, aby se mohla u Boha přimlouvat za
jejich i naše obrácení a spásu.
poslední věc, katolíci uprostřed všeho současného zmatení a nedostatku autority
potřebují onu křesťanskou lásku, zvláště vůči ostatním katolíkům, která skrývá
množství našich vlastních nedostatků a která připravuje na zítřejší obnovu
Církve. Mohu znát Pravdu, ale „poznání nadýmá, láska pak vzdělává“, říká sv.
Pavel. Dokonce i globalisté a banksteři dnes nejsou mými skutečnými
nepřáteli. Těmi stále jsou „knížectví a
mocnosti“, „světovládci této temnosti“, „duchové zlí v povětří“ (Ef. VI,
11). Skutečná válka je duchovní, vede se proti padlým andělům a odehrává se
v prvé řadě v nás.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)