DRUHÁ
POTOPA
Zopakujme si: hlavním
hráčem v celosvětovém covidovém, dramatu, které se odvíjí všude kolem nás,
není nikdo menší než všemohoucí Bůh. Samozřejmě, že nehraje žádnou přímou roli
v nespočetných hříších, které to zahrnuje, ale je to On, kdo stvořil
vesmír a kdo udržuje to, co stvořil, v kterékoliv chvíli existence,
protože jinak by se to zhroutilo zpět v nicotu. A za jakým účelem to
stvořil? Aby Své nebe obydlel andělskými či lidskými rozumnými stvořeními,
která svou Bohem danou existenci a svobodnou vůli volby použijí tak, že si
zvolí Jeho nabídku na věčnou blaženost s Ním v Jeho nebi. A
s Božskou moudrostí, která dalece převyšuje všechno lidské chápání, řídí
všechen život na zemi tak, že každá lidská duše, která dosáhne věku rozumu, podstupuje
mnoho zkoušek, aby se ujistila, že Jej miluje natolik, aby si zasloužila nebe,
ale má také dost skutečné milosti k tomu, aby se do nebe dostala, pokud chce.
Proto je to Bůh, kdo
v konečném důsledku řídí to, co můžeme nazvat tímto zhroucením Západu,
stejně jako řídil potopu v době Noeho, aby potrestal hříšné lidstvo a
zabránil tomu, aby zabydlelo peklo místo nebe. Ve skutečnosti byl tento trest
také velkým milosrdenstvím, protože celé lidstvo „bylo zkažené“ (Genesis VI,
11–12), takže velké množství lidí bylo nepochybně na cestě k věčnému
zatracení a podařilo by se mu – stejně jako dnes – strhnout prakticky všechny
s sebou. Takový byl účinek prvotního hříchu během přibližně tisíce let od
Adama a Evy. Jak si však lidé postupně uvědomovali, že stoupající voda potopy
jim nenechá únik, měla malá část z nich prospěch z pomalu stoupající
vody a provedla akt kajícnosti, aby si zachránila duši pro věčnost. Zeptejte se
některé z těch duší, které jsou nyní v nebi, jestli potopa nebyla
velkým aktem Boží milosti!
Podobně i dnes. Lidstvo
se po celé Zemi zkazilo díky západnímu materialismu a je horší než v době
Noeho, protože tentokrát již proběhlo Vtělení a potom, co z něj lidstvo po
nějakou dobu mělo užitek, lidé odmítli nejen Boha, ale dokonce i vtěleného Boha,
který byl pro ně viditelně ukřižován, aby je obdařil Církví, která by jim
pomohla spasit duše. Přesto Ho tentokrát prakticky odmítli i jeho vlastní
duchovní po Druhém vatikánském koncilu. Od konce Druhého vatikánského koncilu
uběhlo 56 let a zkažení rychle narůstá. Může tedy někdo obviňovat Boha, že
pospíchá, aby udeřil, jako udeřil v roce 2020? Sotva. Nebo může někdo říct,
že úder začal těžkou rukou? Sotva, když pomyslíme na rány osudu jako je naprosté
hospodářské zhroucení, občanské války nebo hladomor, jež jsou ohlášeny pro
roky, které mají brzy přijít. A kdo bude schopen říct, že byly nezasloužené,
pokud tyto rány přijdou kvůli zlobě a z Božího dopuštění?
Přesto má Bůh
s každým z nás trpělivost a jeho slitování trvá navždy, jenom musí
dávat údery a pokračovat v tom dostatečně silně, dokud se nepoučíme a
nezačneme znovu přemýšlet o tom, že se dostaneme do nebe. Protože pro mnohé
tato lekce, jakkoliv tvrdá, přijde příliš pozdě a dá vzejít pouze kletbám vůči
Němu, vůči ostatním lidem, vůči životu, vůči politikům, vůči komukoliv kromě
jediného člověka, který bude skutečně zodpovědný za mé vlastní utrpení, a to
budu – já sám.
Proto ve všem, co
přichází, budu vidět (nevinnou) ruku Boží, a padnu na kolena a budu se
k Němu modlit, aby se slitoval nad námi ubohými hříšníky. Lidé již
nedokážou uklidit svůj nepořádek, mohou ho jen zhoršit. S milostí Boží
budu mít soucit s nimi všemi a budu dělat, vše, co umím, abych jim pomohl
spasit duši, od Boha však budu očekávat pravá řešení. A On bude mít
přinejmenším moudrost a moc směrovat vše k tomu nejlepšímu. Tolik vím
dopředu.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)