HOVOŘÍ BISKUP
TOMÁS
Biskup Tomás de Aquino, představený benediktinského
kláštera „Odporu“ v pohoří za Rio de Janeirem v Brazílii, nevydává
příliš často veřejné deklarace, ale ta, kterou vydal koncem minulého měsíce na
téma „Arcibiskup Lefebvre, arcibiskup Viganò a sedesvakantismus“, by nás mohla
přimět k tomu, abychom si přáli, aby veřejná stanoviska zaujímal častěji.
V oněch rozhodných 70. a 80. letech 20. století nebyl P. Tomás de Aquino
seminaristou přímo pod arcibiskupem Lefebvrem v rámci arcibiskupova
Bratrstva sv. Pia X., ale byl arcibiskupovi myšlenkově blíž než mnozí jeho
vlastní seminaristé, a mohl být v té době nazýván arcibiskupovým
důvěrníkem. Jeho věrnost arcibiskupově způsobu myšlení je z tohoto
posledního článku biskupa Tomáse, celého přeloženého níže z francouzského
originálu, jasná:
Arcibiskup Viganò jednal jako skutečný hrdina od
chvíle, kdy si uvědomil nebo si začal uvědomovat, jak se koncilní církev
věroučně a mravně rozkládá. Bohužel se zdá, že se přiklání k názoru, že je
apoštolský stolec uprázdněný. Čas ukáže, zda je skutečně sedesvakantistou.
Pokud jde o arcibiskupa Lefebvra, ten tento boj s
koncilní církví zahájil již v době, kdy to bylo ještě rozhodnější než dnes.
Získal si důvěru katolíků po celém světě díky své spolehlivé věroučné formaci a
vynikajícímu praktickému úsudku. Ten mu umožnil vyhnout se jak pasti nalevo,
kterou byly komunity Ecclesia Dei, jež se vrátily pod Řím, tak pasti
sedesvakantismu napravo. Přesně ukázal, jak Dom Gérard a jiní podobní vedou své
komunity k sebevraždě tím, že se vydávají pod autoritu modernistů, zatímco
sedesvakantisté napravo se dostávali do nejisté a nebezpečné situace tím, že
prohlašovali více, než dovoluje nauka Církve.
Někteří lidé si myslí, že by dnes byl arcibiskup
Lefebvre sedesvakantistou. Já si to nemyslím. Dokonce si myslím opak. Myslím
si, že argumenty, které uváděl za svého života, neztratily nic na své síle a závažnosti
ani dnes. Jeho argumenty jsou jednoduché. Co se stane s Církví, když papežové
od Jana XXIII. po Františka nikdy nebyli papeži? Nebyli jimi jmenovaní
kardinálové platnými kardinály? Kdo zvolí příštího papeže? Jak bychom mohli mít
znovu papeže? Zdá se, že by sedesvakantismus ohrožoval samotnou existenci
Církve. Raději si počkejme, až Církev jednoho dne vydá oficiální soud
v této otázce, aby ji jednou provždy vyřešila.
Vzhledem k tomu, jak se dnes názory a přijímaná
opatření v rámci Tradice rozcházejí, vidím jedinou rozumnou cestu: držet se
toho, co jsme v nauce a praxi přijali od arcibiskupa Lefebvra, a předávat
to. Mnozí budou namítat, že v praxi se musí brát v potaz, jak se stav
církevní krize od doby arcibiskupa do současnosti vyvinul. Je pravda, že došlo
ke změnám, ale ty nejsou zásadní. Krize zůstává v podstatě stejná. Stejně
jako ariánská krize, která trvala šedesát let, pokračuje i tato krize beze
změny. Proto je arcibiskupův příklad tak důležitý.
Kéž nám Panna Maria, přemožitelka všech herezí, udělí
milost překonat útoky ďábla a modernistů.
+ Tomás de Aquino, O.S.B.
Zde je katolická moudrost arcibiskupa Lefebvra, znovu
formulovaná pro naši dobu, která je pro Církev nejplodnější, když ji posuzujeme
podle jejích plodů, a to neodchylovat se napravo ani nalevo, jak přikázal Pán
Bůh Jozuovi, když vystřídal Mojžíše v čele Izraelitů (Jozue I, 7). Pravda je
měřítkem této středové pozice, a ne to, kde se náhodou nachází pravice nebo
levice, protože Pravda je od Boha.
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)