PŘIJĎ, JEŽÍŠKU!
Toto je
příběh o zázraku, který se stal několik dní před Vánocemi v roce 1956
v komunisty okupovaném Maďarsku. Tento příběh se k nám dostal díky
jistému P. Norbertovi, farnímu knězi z Budapešti, který později utekl na
Západ. Mnoho čtenářů těchto „Komentářů“, ale ne všichni, jej musí znát. Text je
převzat z odkazu zde .
Děkujeme webu „America Needs Fatima“.
Gertruda byla fanaticky zuřivá komunistka, která učila
na dívčí základní škole. Jako své poslání si stanovila, že se bude snažit odcizit
katolickou víru svým žákyním a neustále jejich víru zesměšňovala nebo je učila
marxismus. Jedna konkrétní žákyně, Angela, inteligentní, zbožná malá vůdkyně
požádala P. Norberta, aby ji nechal přijímat Svátost oltářní každý den, aby jí
to pomohlo snášet neustálé pronásledování ze strany její učitelky. „Bude tě
pronásledovat ještě víc,“ varoval P. Norbert. Ale toto tehdy desetileté dítě
trvalo na tom, že Ježíše potřebuje víc než kdy jindy.
Od toho dne samozřejmě Gertruda vycítila, že je něco
jinak, a začala opravdová psychologická mučící kampaň. 17. prosince si učitelka
vymyslela krutý trik, který měl zasadit smrtící úder tomu, co nazývala „starými
pověrami, jež zamořují školu“. Líbezným hlasem začala děti učit ateistický
materialismus a argumentovala, že existují jen ty věci, které můžeme vidět a
sáhnout si na ně. Pro názornost požádala Angelu, aby odešla z učebny. Pak
jí celá třída zavolala. Dívky volaly: „Angelo, pojď dovnitř!“ a Angela dle
očekávání vešla. Zaujalo jí to, ale obávala se léčky.
„Vidíte, dívky,“ řekla mírně Gertruda, „protože Angela
je živý člověk, někdo, koho můžeme vidět, slyšet a dotknout se jej, tak nás
slyší, když ji zavoláme. Ale představte si … že bychom měli zavolat Ježíška,
v něhož někteří z vás věří … myslíte, že by vás slyšel?“ Nastalo
napjaté ticho. Pak některé hlasy bázlivě řekly: „Ano, myslíme.“ „A co ty, Angelo?,“
zeptala se učitelka. Teď to Angela pochopila. Čekala léčku, ale ne tak
strašlivou. S vroucí vírou však odpověděla: „Ano, věřím, že mě slyší!“
Nyní se Gertruda nahlas a dlouze zasmála. Pak se otočila ke třídě a rozkázala:
„Nu, tak Ho zavolejte!“ Ticho. Komunistická argumentace nebyla zcela neúčinná.
Angela náhle vyběhla k tabuli a oči se jí leskly.
Otočila se ke svým spolužačkám a vykřikla: „Poslouchejte děvčata, zavoláme Ho! Volejme
všichni dohromady: Přijď, Ježíšku!“ Všechny dívky vyskočily na nohy a začali
volat: „Přijď, Ježíšku, přijď, Ježíšku…“ Gertruda se polekala. Takovou reakci
nečekala. Ale děti pokračovaly. Najednou zde kolem malé vůdkyně byla atmosféra
nadějného očekávání. Když bylo očekávání nejvyšší, nehlučně se otevřely dveře
třídy a rozzářil se silný jas, který proniknul do třídy a jemně zesiloval jako
světlo velkého příjemného ohně. Uprostřed této vznešenosti byl glóbus, který
zářil stále jasnějším světlem.
Dívky a učitelka to pozorovaly jako přikované
k podlaze. Glóbus se otevřel a odkryl nádherné Děťátko oblečené
v zářící tunice. Jeho úsměv byl úchvatný a děvčátka se také usmívala
v dokonalém pokoji a radosti. Pak se glóbus jemně zavřel a zmizel dveřmi
pryč. Děti stále uchváceně zíraly směrem ke dveřím, když byly ostrým křikem
strženy zpátky na zem: „On PŘIŠEL!,“
zaječela vyděšená učitelka. „On
PŘIŠEL…!!!“ A utíkala dolů do vestibulu.
P. Norbert jednu po druhé vyslechl všechny dívky.
Svědčil pod přísahou, že v jejich vyprávění nenašel ani ten nejmenší
rozpor. A pokud jde o Gertrudu, internovali ji v psychiatrické léčebně.
Její bezbožnou mysl zasáhl strašlivý šok ze zjevení a ona nikdy nepřestala
opakovat: „On přišel, On přišel!“
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)