Když tento „Komentář“ minulý týden ( č. 890 z 3. srpna ) končil tím, že růženec je řešením pro dnešní
šílenství údajných církevních zákonů, které nám jsou „ukládány“ modernistickým
Římem, mnozí čtenáři možná přemýšleli nad tím, jaká může existovat spojitost
mezi těmito dvěma věcmi. Jak lze všechny problémy Církve takříkajíc přenést na
růženec?
Než byla sestra Lucie z Fatimy v 60. letech
říct, že Bůh dal v naší době růženci zvláštní moc, takovou, že může
vyřešit všechny problémy. V tuto moc musí katolíci (i nekatolíci) uvěřit,
protože svět čekají bezprostřední zkoušky. Klíčové je, že svět kolem nás Boha
vyprazdňuje a zanechává z něj nanejvýš skořápku. Modlitba růžence postupně
obnovuje v lidských duších smysl pro Boha. Začněme u nepřítomnosti Boha, kterou
způsobil člověk, a přejděme k moci růžence.
Lidstvo začalo vyprazdňovat pojem Boha nejpozději v
vzestupem úcty k člověku v tzv. renesanci neboli „znovuzrození“
člověka. Základní ideou bylo, že středověk natolik přeceňoval Boha, že
nedocenil člověka. Tato idea vydláždila cestu prudkému nárůstu humanismu neboli
nadhodnocení člověka pro člověka ze strany Martina Luthera (1485–1548)
v podobě protestantismu na počátku 16. století. Tato částečná revolta
subjektivního člověka proti jednotnému objektivnímu řádu Boha katolicismu od té
doby ovládá modernitu „západní civilizace“. Zpětně lze k protestantismu
vystopovat všechny nejdůležitější omyly naší doby, například naturalismus,
racionalismus a zejména liberalismus v 19. století, pak ekumenismus,
modernismus a zvláště komunismus ve 20. století. Bezbožnost urazila dlouhou
cestu.
Více než 400 let katoličtí papežové takříkajíc bránili
katolickou Víru proti Lutherovi, ale s Druhým vatikánským koncilem (1962–1965)
ustoupili a v roce 2024 byla cesta k zahájení celosvětových her s výsměchem
Poslední večeři volná. Takové rouhání je ve skutečnosti novým náboženstvím
„západní civilizace“. Pro plné pochopení toho, jak dlouhodobé a hluboké je
odcizení moderního člověka od jediného pravého Boha, je třeba si přečíst
podobný portrét Luthera, jaký napsal francouzský filozof Jacques Maritain ve
své knize „Tři reformátoři“. Lutherova násilná vzpoura proti Bohu byla
v samotných hlubinách lidské duše. Jak tedy může někdo předstírat, že
prostá a opakující se modlitba růžence může být lékem?
Růženec fyzicky zaměstnává, usměrňuje a zklidňuje
všechny nejpohyblivější části člověka: prsty s korálky růžence, ústa
vyslovující modlitby, mysl s rozjímáním o tajemstvích růžence, možná i
nohy přecházející sem a tam. Toto upoutání našeho nestálého rámce osvobozuje
duši, aby mohla komunikovat s Bohem , tj. modlit se. Je moje mysl
roztěkaná? Korálky mě přivedou zpět. A duchovně se tajemství soustřeďují na
Našeho Pána, symetricky zarámovaná do tajemství Naší Paní (nesymetrická
„tajemství světla“ přidaná modernisty bychom měli ignorovat). Ona Mu dává
život, On umírá za naše hříchy, Ona je odměněna jako Královna vesmíru.
„Řím nebyl postaven za jeden den.“ Ani růženec nemusí
znovuotevřít nebe za pár týdnů. Ale každý, kdo vytrvá v modlitbě růžence ,
má velkou šanci dostat se zpět na vlnovou délku nebe a stále více se odpoutávat
od vlnové délky světa. Každé tajemství má své vlastní poučení o Bohu a všech
patnáct dohromady mě provází celým cyklem dějin našeho Vykoupení. Zde a nikde
jinde najdu důvod, proč jsem se vůbec narodil. Zde za necelou hodinu přehledně
projdu to, co dává smysl celému Stvoření. Náš život na zemi není jen „ubohý,
ohavný, zvířecí a krátký“, řečeno neblaze proslulými slovy jednoho anglického
filozofa. Aby nás Náš Pán dostal do nebe, sám za nás všechny vytrpěl víc, než
bychom kdy mohli vytrpět my všichni dohromady. Chci se dostat do nebe. Budu
věrný zvláštní modlitbě, kterou dal Bůh Své Církvi, aby mě tam dostala!
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)