1) 9. prosince
minulého roku přednesl arcibiskup Viganò další ze skvělých přednášek, kde se
ptal, zda je papež Bergoglio skutečně papežem. Tento problém je katolíkům dobře
známý: V posledních deseti letech se katolická autorita pokřivila do arogantního
autoritářství, Boží kněžství do lidského klerikalismu a Boží zjevená Pravda do
lidské permanentní revoluce a chaosu.
2) Co se týká
církevních autorit podléhajících papeži, které mu mají pomáhat chránit Pravdu,
jsou buď jeho komplici, nebo jsou z něj tak vystrašení, že těch několik
nesouhlasných hlasů se neodvažuje vyvodit nezbytné závěry, hlavně proto, že si z
Druhého vatikánského koncilu dělají modlu. Člověk může kritizovat Bergoglia a
nesouhlasit s ním, ale ne s Druhým vatikánským koncilem. Tito dobří
muži nechtějí uznat, že revoluční proces, který umožnil, aby se člověk jako
Bergoglio stal biskupem a kardinálem a nakonec vstoupil do konkláve a vyšel z něj
jako „papež“, nastal díky koncilu, který je v jejich myšlení nedotknutelný.
Člověk je nucen dojít k závěru, že jistým lidem záleží víc na nauce o
papežství než na spáse duší. Dávají přednost tomu, že je řídí heretický a
odpadlický papež, spíš než by uznali, že heretik nebo apostata nemůže být
hlavou Církve, do níž jako takový nepatří.
3) Žádný
Učitel Církve nikdy případ takového apostatického papeže jako je Bergoglio nezvažoval.
Taková obludnost mohla nastat jen v jedinečném a mimořádném kontextu jako
je poslední pronásledování předpovězené prorokem Danielem a popsané sv. Pavlem.
A toto „působení klamu“ (II Tes. II, 11) je tak účinné a dobře organizované, že
jasně ukazuje, že jde o působení luciferovské inteligence. Proto „problém
Bergoglia“ nelze vyřešit obyčejným způsobem: žádná společnost nemůže přežít naprosté
zkažení autority, která jí řídí, a Církev na tom není jinak.
4) Toto „působení“
ani není pouze záležitostí papeže, který lne ke konkrétní herezi (což navíc Bergoglio
učinil opakovaně). Bavíme se o osobě, která byla poslána do konkláve s příkazy
revolucionizovat Církev z vrcholu z Petrova stolce. Jde o lstivé zneužití
autority a moci papežství získaného podvodem, což z Bergoglia činí
uzurpátora Petrova trůnu.
Nemůžeme se
ani chovat, jako bychom řešili otázku kanonického práva: Pán je pobouřen,
Církev je pokořována a dochází ke ztrátě duší, protože ten, kdo sedí na Petrově
trůnu, je uzurpátor. Bergogliovo neměnící se chování – před, během i po jeho
volbě – je dostatečným důkazem jeho vlastní špatnosti. Můžeme si tedy být
morálně jistí, že je falešným prorokem? Ano. Máme tedy ve svědomí oprávnění
odříct poslušnost tomu, kdo se prezentuje jako papež, ale jedná jako biblický kanec
na vinici Páně? Ano.
5) Nemůžeme
však vydat žádnou oficiální deklaraci, že Bergoglio není papežem, protože nemáme
žádnou autoritu to učinit. Tato slepá ulička, v níž se nacházíme,
neumožňuje žádné čistě lidské řešení. Naším úkolem nesmí být zápolit s abstraktními
kanonistickými spekulacemi, ale odporovat vší silou – a s pomocí Boží
milosti – otevřeně destruktivnímu jednání tohoto argentinského jezuity a odvážně
a rozhodně odmítat jakoukoliv, i nepřímou, spolupráci s ním a jeho
komplici.
6) Nedělejme
si iluze: kdo trvá na tom, aby současnou situaci viděl pouze lidskýma očima,
vystavuje nejen sebe, ale celé lidstvo pokračování a zhoršování situace. „Neboť
náš boj není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížatům a mocnostem, proti
světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří.“ (Efez. VI, 12)
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)