POVZBUZUJÍCÍ VIGANÒ
V dalším
skvělém textu z 21. ledna arcibiskup Viganò ve jménu pravého Boha, pravé
Církve a pravé mše kárá Novocírkev Druhého vatikánského koncilu s její
padělanou „mší“. Zde je velmi krátký souhrn dlouhého originálu přístupného na
Lifesitenews/opinion/abpvigano.
Druhý vatikánský koncil, který nebyl dogmatickým
koncilem, nezamýšlel definovat žádnou věroučnou pravdu a omezil se pouze na
často nejasné znovupotvrzení nauk, které dříve jasně a jednoznačně definovala
neomylná autorita Magisteria. Byl neoprávněně a nuceně považován za
„superkoncil“, za „superdogma“ nové „koncilní církve“, až do té míry, že nově
definoval Církev ve vztahu k této události.
V dějinách Církve do Druhého vatikánského koncilu
se nikdy nestalo, že by nějaký koncil mohl ve skutečnosti mít více autority než
dvacet dogmatických koncilů. Přesto se to stalo uprostřed mlčení většiny
episkopátu a se souhlasem pěti římských papežů od Jana XXIII. po
Benedikta XVI. A za těchto padesát let permanentní revoluce žádný
z těchto papežů nikdy nezpochybnil „magisterium“ Druhého vatikánského
koncilu, ani se neodvážil odsoudit jeho heretické teze nebo vyjasnit jeho
nejasná vyjádření.
Naopak, všichni tito papežové od Pavla VI.
učinili Druhý vatikánský koncil a jeho implementaci natolik ústředním bodem
programu svého pontifikátu, že svou papežskou autoritu podřídili čemukoliv a
spoutali s čímkoliv, co koncil nadiktoval. Jejich „magisterium“ začíná
s Druhým vatikánským koncilem a tam i končí. A následující papeži
prohlásili své bezprostřední předchůdce za svaté kvůli jediné skutečnosti, že
svolali koncil nebo jej ukončili nebo jej zaváděli. Teologický jazyk se také
přizpůsobil nejasným vyjádřením koncilních textů, což zašlo tak daleko, že byly
jako definované nauky přijaty věci, které byly před koncilem považovány za
heretické jako například, že stát je nad náboženstvím.
Papež Bergoglio má jednou dokonale pravdu, když tvrdí,
že tridentská mše je hrozbou pro Druhý vatikánský koncil, kterou nelze
tolerovat. Je to proto, že je tato mše skutečně tak katolická, že podkopává
jakýkoliv pokus o pokojné soužití dvou „forem“ téhož římského ritu. Je skutečně
absurdní si představit řádnou montiniánskou „formu“ a mimořádnou tridentskou
„formu“. Novus Ordo je při bohoslužbě vyjádřením zcela odlišného náboženství –
náboženství „koncilní církve“. Je to podvržený a dvojsmyslný ritus, který je
natolik „nakloněný herezi“, že si zasluhuje jedině to, aby byl potlačen a
abychom se s ním zcela rozloučili.
Nepřekvapí mě, pokud ve velmi blízké budoucnosti ti,
kteří zneužívají papežovu autoritu, aby zničili pravou Církev, nejenom omezí
slavení této starobylé mše, ale zcela ji i zakážou. Pokud by měl Řím zakázat
slavení této starobylé mše, zjistí katolíci, kteří věří, že mohou sloužit dvěma
pánům – Kristově Církvi i koncilní církvi – že byli podvedeni. Budou si muset
vybrat mezi tím, že neuposlechnou nezákonné nařízení a zachovají poslušnost
Bohu, nebo se skloní před vůlí tyrana a přitom zradí své povinnosti Božích
služebníků.
Nejde o nic menšího než o bitvu mezi Kristem a
Satanem. Bitvu o mši, která je srdcem naší Víry, trůnem, na nějž sestupuje
Božský eucharistický Král, která je Kalvárií, na níž se nekrvavým způsobem
obnovuje obětování Neposkvrněného Beránka. Tato bitva se musí vybojovat kvůli
zásadní odlišnosti mezi na Boha zaměřené vizi tridentské mše a na člověka
zaměřené vizi jejího koncilního padělku. Postarejme se o to, abychom si,
jakkoliv nehodní jsme, zasloužili budoucí uznání ze strany Církve, zatímco se
připravujeme na ony zkoušky, v nichž budeme dosvědčovat, že patříme
Kristu.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)