2021
MOUDROST ARCIBISKUPA LEFEBVRA – I
Co má tento
„Komentář“ říct k poslednímu ohromnému pohoršení papeže Františka,
jmenovitě k jeho Motu Proprio „ Traditionis
Custodes “, v němž dělá vše, co umí, aby zadusil odvěký tradiční mešní
ritus v latině a aby zajistil to, že navždy zmizí ze slavení mší?
Především tento „Komentář“ vzdá slávu Bohu za to, že nám dal vzor – který nás
povede skrze tuto krizi Církve konce světa – arcibiskupa Lefebvra. Své dny
skončil údajně „exkomunikovaný“ ze strany konvenčních duchovních. Vůdčí
duchovní Bratrstva sv. Pia X., které sám vytvořil, jej úplně věrně nenásledují.
Historický záznam toho, co udělal a řekl, tu však je a jeho moudrost pro
budoucnost Církve se stává každým dnem jasnější.
Tento záznam
nám přesně říká, jak by na Traditionis
Custodes reagoval. Na jednu stranu by znovu zcela odmítnul mylnou nauku
Druhého vatikánského koncilu, která stojí za Novus Ordo mší a která dodnes
usiluje o to, aby odstranila všechny stopy starého tridentského mešního ritu,
který se od roku 1969 ukázal jako nezničitelný konkurent nové mše papeže Pavla
VI. u kterého existuje riziko, že přežije dlouho po tom, co nová mše skončí na
smetišti dějin. Na druhou stranu i při trýznivém problému, který katolíkům
připravili papežové bojující proti katolické Tradici urputněji než kdy dříve –
jako František v tomto Motu Propriu – se zdá velice nepravděpodobné, že by
arcibiskup prohlásil, že papež František není papež. Spíše by kvůli struktuře
Církve trval na uctivosti a zdvořilosti vůči všem zjevný papežům Druhého
vatikánského koncilu a nechal by pouze na oficiální Církvi v klidnější
době v budoucnosti, aby rozhodla, jaký status přisoudí těmto náměstkům
Krista, kteří mají tak málo pochopení pro katolickou Tradici.
Tato
arcibiskupova vyváženost mezi odsuzováním nauky koncilních papežů a
respektováním jejich úřadu, se stala známou jako pozice „Uznávej a vzdoruj“
[Recognize and Resist] – tzn. uznávej jejich úřad, ale vzdoruj jejich nauce. A
jako politika, kterou by měli katolíci následovat, je tvrdě kritizována oběma
stranami. Liberálové řeknou: Jestliže správně uznáváte tento úřad, pak nemáte
žádné právo vzdorovat jeho příkazům. Antiliberální „sedesvakantisté“ tento
postoj vezmou opačně a řeknou: Jestliže správně vzdorujete mylným příkazům
tohoto úřadu, pak již nemůžete uznávat tento úřad, který vydává ony příkazy,
tj. nemůžete zároveň uznávat a vzdorovat. Musíte přijmout buď jedno,
nebo druhé. Ne, řekl arcibiskup, já odmítám nauku, ne však nutně i učitele.
Katoličtí papeži, kteří nenávidí Tradici, jsou záhadou, kterou vyřeší až
budoucí věk Církve, pokud bude chtít a moct. A od té doby arcibiskupa
v tomto postoji následovalo mnoho katolíků, nikoliv kvůli jeho oficiální
autoritě, kterou prakticky neměl, ale kvůli tomu, že když byli konfrontováni se
stejnými problémy v Církvi, přišli sami ke stejnému závěru jako on. A tak
jej následovali a tím z něj učinili průkopníka vyváženosti a zdravého
rozumu v pokračující krizi Církve.
A co to tedy
bylo, co arcibiskupovi umožnilo udržet si vyváženost a klid, když hned po
koncilu tolik věřících katolíků buď ztratilo svou víru, nebo ztratilo naději
v Církev? Nepochybně to byla jeho neotřesitelná
víra v Boha a Pravdu, jež oboje stojí vysoko nad všemi lidskými změnami
nebo vlivy nebo politikou nebo čímkoliv. Bůh a Pravda zakotvená
v katolické Tradici ku prospěchu lidí, nikterak však vnitřně podřízená
lidem nebo závislá na lidech. Zde jsou ty výšiny, v nichž v duchu žil
a z nichž sestupoval do každodenního života. Nepřipouštěl ani přílišnou
změnu v Božích věcech, ani nepožadoval příliš mnoho dokonalosti ve věcech
lidských. Liberálové šíleli a chtěli přizpůsobit jedinou pravou Církev Boží
naší bezbožné době, zatímco katolíci se mýlili, když zpochybňovali
Prozřetelnost při Božím řízení Jeho Církve.
Ubohý papež
František je šílený, ale Ježíš Kristus je se Svou Církví do konce světa – Mt.
XXVIII, 20.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)