ZPOCHYBNĚNÁ
VĚDA
Jen nemnoho lidí dnes
ještě zpochybňuje nadřazenost vědy, pokud přijde na to, co nám lidem poskytuje
šťastný svět a dobrý život. Nahraďte náboženství vědou a materialismem, říkalo
se v Protokolech sionských mudrců ( EC
699 ), jako by věda a materialismus řešily všechny problémy života.
Proslulý řecký filozof Aristotelés (384–322 př. Kr.) potřeboval čtyři příčiny,
aby analyzoval skutečnost: účelovou, účinnou, tvarovou a látkovou. Moderní
člověk však v podstatě vymazal finální neboli účelovou příčinu a účinnou
příčinu neboli toho, kdo působí, nepochybně proto, že obojí vede ve skutečnosti
k Bohu, který není pro tvar a látku věci potřeba. Od Galilea (1564–1642)
je „věda“ stále více bezbožná.
Moudrost Shakespeara
(1546–1616) však rozpoznala, že je více věcí na zemi i v nebi, než je
v Horaciově filozofii ( Hamlet I )
a největší německý spisovatel Goethe (1749–1832) věděl, že existuje poznání
přírody, které je nadřazené vědeckému. Jde o poznání, které se zmocňuje
vnitřního ducha přírody. Jiný současník, anglický básník William Wordsworth
(1770–1850) si byl na přelomu 18. a 19. století také vědom toho, že lidstvo se
díky průmyslové revoluci a podpoře materiální vědy ubírá směrem, který
v jistých ohledech není pokrokem, ale regresí: jak postupovala znalost
hmoty, tak upadala znalost ducha. Jedním z Wordsworthových žáků byl
proslulý katolický konvertita a spisovatel oblíbených duchovních knih P.
William Faber (1841–1863). Wordsworth sám se konvertitou nikdy nestal, ale
přinesl katolické ovoce. Zde je jeho proslulý sonet o antiduchovním moderním
světě:
Svět je nám příliš
blízký; pozdě, brzy
pachtěním planým
promarňujeme síly; Moderní nakupování!
k Přírodě
netečnost jsme zakoupili, Co vědí lidé z předměstí o přírodě?
zaprodali jsme srdce,
kupčí drzí!
Moře, co k měsíci
se vzpíná prsy,
Wordsworth sám strávil velmi šťastné
vichry, co téměř
neúnavně kvílí dětství uprostřed radostí přírody
usebírají se jak kvítí
chvíli, v Jezerní oblasti
v Severní Anglii.
k tomu jsme slepí,
hluší, až to mrzí;
avšak nás ne. Bože! Jak
oslovuje Křičí, že by byl raději
být Pohan, dávným
krédem odkojený; předkřesťanem
než postkřesťanem,
jak on bych stál na
lučině co tu je, protože
alespoň jeho víra v pohanské bohy
v záblescích
abych, neosamocený,
by mu dala nějaký pocit jednoty s
zřel Protea, jak
z vod se vynořuje;
nádherným výjevem přírody před sebou.
či slyšel Tritóna roh
ověnčený. Za
daného stavu cítí jen „zoufalství“
– vyhoření.
(Překlad sonetu Václav
ZJ Pěnkava, zde )
Lidé z předměstí
zpravidla nemají rádi poezii a jejich odporná média ji přepíšou jako prózu,
když budou chtít. Aby básníci řekli to, co chtějí říct, dají si zvláštní námahu
říct to prostřednictvím rýmu a rytmu, a samotný ten fakt stačí pro naznačení
toho, že život je o něčem víc než o materialistických předměstích. Většina lidí
z předměstí je však spokojená se svým materialismem a preferují to, aby se
jim jejich nedostatek nepřipomínal. A tak se láska k přírodě obrací
k lyžování a motorovým člunům, zatímco poezie je diskreditována,
ignorována a čeká na oživení, až se znovu začnou cenit duchovní věci. Přijde
to, ale závisí to na katolické Církvi. Člověk stačí na to, aby stáhnul přírodu
i sebe ke dnu, ale jen Bůh může oboje vytáhnout nahoru. P. Faber ukázal cestu.
Neskončil zoufalý.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)