KRÁTKOZRAKÝ DRUHÝ
VATIKÁNSKÝ KONCIL
Pokud chceme spasit svou duši pro věčnost, jak to po
nás všech chce Bůh (I Tim. II, 4), pak svět, který nás teď obklopuje, je pro
tento účel nebezpečným prostředím, protože obecně řečeno lidstvo sedm století
pomalu ale jistě degradovalo Boha tak, aby mohlo zaujmout Jeho místo. Je to
pošetilý pokus odsouzený k neúspěchu, mezitím však lidstvo dovedl na
pokraj jaderné sebevraždy. Na této cestě od doby Vtělení po dnešek byla
největší překážkou této lidské pošetilosti Boží Církev ustavená Božím Synem,
naším Pánem Ježíšem Kristem, jako pokračování Jeho Vtělení mezi lidmi, jako
světlo světa k rozptýlení lidského zmatení a jako sůl země
k zabránění zkažení lidí. Bohužel byl Druhý vatikánský koncil v 60.
letech 20. století vrcholem lidských snah sloužit ďáblu zmrzačením Církve,
aby se všechny lidské duše poslaly do pekla namísto do nebe. Odtud přišlo
zmatení a zkažení všeho kolem nás.
Druhý vatikánský koncil však musel být rafinovaný, protože
ve 20. století již matka Církev analyzovala a vyvrátila velké omyly, které
vedly k Druhému vatikánskému koncilu, zejména protestantismus (1517) a jeho
potomky, liberalismus (1717) a komunismus (1917). Mezi mnoha omyly, které tyto
tři doprovázely, byl nejnebezpečnějším modernismus (1907), protože jej vedli
kněží uvnitř Církve, kteří chtěli Boží Církev modernizovat jejím
přizpůsobením bezbožnému modernímu člověku. Proto byla potřebná rafinovanost
k oklamání katolíků, kteří byli ostražití vůči protestantismu ve všech
formách (a ze stejného důvodu bude Antikrist potřebovat ještě větší rafinovanost,
aby oklamal lidstvo, které bude varováno Božím trestem, k němuž mezitím dojde).
Když arcibiskup Lefebvre v roce 1991 zemřel, jednou z
jeho nadějí bylo, že Kněžské bratrstvo, které v roce 1970 založil, bude
pracovat na rafinovaných omylech Druhého vatikánského koncilu, aby je
analyzovalo a odsoudilo. Je to cenná práce ke spáse duší a jedna kniha je
z tohoto pohledu vynikající, Prométheus, náboženství člověka autora
P. Álvara Calderóna, která byla přeložena do francouzštiny a minulý rok
v květnu vydána tiskárnou Bratrstva ve Francii. Je dostupná zde . Kniha se nečte snadno, ale lze ji vřele doporučit pro její mistrovský
tomistický rozbor Druhého vatikánského koncilu.
Zde je například ve velmi stručné formě první velký
omyl Druhého vatikánského koncilu, který P. Calderón odsuzuje: Člověk musí být
středem náboženství, protože je mezi všemi ostatními hmotnými stvořeními
jediným, které je zároveň duchovní. Proto je všem nadřazen, je hlavním účelem
všech a je hlavním účelem celého hmotného stvoření, neboť je jediným stvořením
stvořeným pro sebe, všechna ostatní hmotná stvoření byla stvořena pouze pro
něj. Proto musí být středem každého pravého náboženství tohoto stvoření.
Všechny tyto argumenty však opomíjejí Stvořitele.
Pokud začneme od Boha, a nikoliv od člověka, pak víme, že jedinou a konečnou
příčinou stvoření člověka musí být podstata samotného Boha, protože jediným
možným předmětem Boží vůle je Jeho vlastní dobrota, protože jen tato nekonečná
dobrota může naplnit Jeho nekonečnou vůli. Jakékoliv stvoření a vše, co se On
svobodně rozhodne stvořit, může On chtít pouze ve Své vůli Svého
nestvořeného Já a skrze ni .
Proto může být jedině On sám, a nikoliv člověk, konečným
cílem stvoření a jedině On může být středem jakéhokoliv pravého náboženství
tohoto stvoření. Všechny argumenty v dokumentech Druhého vatikánského koncilu,
které se pokoušejí postavit do středu stvoření kolem nás člověka místo Boha,
selhávají z neznalosti, ať už vědomé či nevědomé, úmyslné či neúmyslné, největších
pokladů katolické Tradice v oblasti filozofie a teologie. A tak je jeden z
posledních a nejhorších dokumentů Druhého vatikánského koncilu, Gaudium et
spes , podle otce Calderóna prošpikován velmi nedostatečnou moderní
filozofií personalismu, podle níž je středem všeho lidská osoba. Ne, není. Je
to Bůh, kdo je středem všeho.
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)