Zoufalé pokusy papeže Františka využít veškerou svou
papežskou autoritu k tomu, aby zlikvidoval tridentský mešní obřad a jednou
provždy ho odstranil z katolické Církve, právem získávají mezi katolíky
stále menší ohlas. Jak jen mohl všemohoucí Bůh dopustit, aby Jeho vlastní
autorita, kterou svěřil svému náměstkovi na zemi, byla tak zneužita, zůstává
záhadou, protože ji samozřejmě dává do rukou lidí, aby budovali Jeho Církev, a
ne aby ji bořili. Mnoho katolíků nad tímto problémem přemýšlí natolik, že se
uchylují k jednoduchému řešení sedesvakantismu, protože podle této teorie, že
od Jana XXIII. (1958–1963) nebyl žádný platný papež, všech šest papežů od Druhého
vatikánského koncilu (1962–1965) vůbec papeži nebyli. Tato teorie, která
zdánlivě tak snadno řeší problém koncilních papežů, však má mnoho vzájemně si
odporujících forem, a může vést k tomu, že katolíci úplně opustí Víru s
odůvodněním, že nezůstali vůbec žádní platní kněží, takže mohou raději zůstat doma,
než aby chodili na mši. Sedesvakantismus tak může přinést více problémů, než
kolik zdánlivě vyřešil.
Tyto plody naznačují, že sedesvakantismus dost možná
není správným řešením vážného problému, který postupně nastolilo všech šest
koncilních papežů, a který vyvrcholil mimořádnými hrůzami papeže Františka.
Možná je správná chvíle si připomenout plodné řešení arcibiskupa Lefebvra
(1905–1991), tradicionalismus, jehož byl vynikajícím průkopníkem v jeho dnešní
opozici vůči modernismu Druhého vatikánského koncilu.
Řekl, že tradice je katolicismus a katolicismus je
tradice. „Ježíš Kristus je týž včera i dnes i na věky“ (Žid. XIII, 8). Staletí
protestantismu a liberalismu vytvořila moderní svět, který je tak atraktivní a
svůdný, že nakonec i Kristovi náměstci na zemi se nechali přesvědčit, že Ježíš
se potřebuje přizpůsobit modernímu člověku a nikoliv naopak. Ježíš a Jeho
Církev však nepotřebují žádnou modernizaci, stačí je prezentovat tak, jak to
vždy dělala katolická tradice v minulých dobách. A udivující úspěch arcibiskupova
Bratrstva sv. Pia X. po celém světě přinejmenším do roku 1991, kdy zemřel,
prokázal, že tradiční verze Ježíše a Jeho Církve se může navzdory modernitě
stále úspěšně rozvíjet.
Co tedy o modernistické katolické autoritě říkal
arcibiskup? Říkal, že dokonce i katoličtí papežové zůstávají omylnými lidmi, pokud
nezapojí svou neomylnou autoritu, což mohou udělat pouze za čtyř
striktních podmínek jasně stanovených ve slavnostní definici
neomylnosti z roku 1870. Nejsou-li přítomny všechny tyto čtyři podmínky –
a koncilní papeži při svém prosazování koncilních novot nikdy všechny čtyři
neprezentovali –, pak jsou papežové stejně omylní jako každý normální člověk.
Všechny modernistické novoty Druhého vatikánského koncilu tedy v žádném
případě nejsou pod ochranou papežské neomylnosti, která je při praktickém
použití velmi omezená.
Ale co papežské příkazy, že se má opustit tradiční
obřad latinské mše? Nemáme povinnost je uposlechnout? Ne, nemusíme je
uposlechnout, protože nejde o zákonný příkaz, jak vždy říkal arcibiskup
Lefebvre i katolická Církev. Papež nemá od Boha žádnou moc nařizovat cokoliv,
co ho napadne. Definice zákona je, že je to příkaz rozumu pro společné
dobro vydaný těmi, kteří jsou za obecné dobro odpovědní. Pokud to tedy
není k obecnému dobru, stejně jako každý zákon, který předstírá, že
legalizuje potraty, pak to vůbec není zákonem.
O oběti mše svaté Padre Pio řekl, že naše planeta Země
se spíše obejde bez slunečního světla než bez této oběti. Proto když jde o ni,
nahradit její nejúctyhodnější a nejdůstojnější obřad v latině, který je
zaměřený na Boha, novým obřadem v moderních jazycích, který je věroučně
pochybný a bez důstojnosti, a je vymyšlený tak, aby se zaměřoval na člověka, je
tedy zřetelně v rozporu s pravým obecným dobrem katolické Církve a nemůže to být
předmětem pravého církevního zákona.
Proto není třeba žádný takový předstíraný zákon uposlechnout,
ať už se papež Pavel VI. nebo papež František či jejich nástupci pokusí
jakoukoliv takovou absurdnost prosadit kolikrát chtějí.
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)