Minulý týden tento „Komentář“ (č. 887 z 13.
července) přinesl souhrn dlouhého odůvodnění arcibiskupa Vigana z 28.
června a jeho rozhodnutí nereagovat na předvolání ze strany Novocírkve, aby se
dostavil před jeden z jejich soudů a hájil se proti obvinění ze schizmatu.
Tento souhrn byl ve formě čtyřiceti čtyř řádků, kdy každý řádek shrnoval jeden
odstavec původního textu, což čtenářům dalo alespoň přehled o celém obsahu
arcibiskupova textu. Neobsahoval však žádný komentář k tomu, co napsal,
kromě závěrečného dvojverší [Tato dvojverší ze závěru každého KE český
překlad neobsahuje. – pozn. překl.]:
Ne s každým argumentem člověk nutně souhlasí,
katolický duch – věrně a svobodně – tu ale jistě zní.
V „Komentáři“ z tohoto týdne se pokusíme
rozvinout veršovaný výrok z minulého týdne.
První, čeho si na původním textu všimneme, je množství
argumentů, které nejsou uspořádané v nějakém jasně rozpoznatelném sledu, ale
všechny se týkají arcibiskupova ústředního a nejcennějšího poselství – takzvaná
„obnova“ Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) způsobila v katolické Církvi
tak radikální změnu, že sice bylo možné zachovat zdání předkoncilní Církve,
aby to oklamalo katolíky, kteří se neměli na pozoru, nicméně podstata
katolické Církve se změnila natolik, že už nebyla pravou Církví, ale vychytralou
falešnou církví, tak zásadně falešnou, že musela dostat nový název, aby už katolíci
nebyli klamáni. Sám arcibiskup ji nenazývá Novocírkví, ale v tomto
„Komentáři“ ji tak kvůli stručnosti a srozumitelnosti budeme nazývat.
Arcibiskupův hlavní důvod proč odmítl předvolání Říma lze
pak snadno vyjádřit následovně: mezi Novocírkví a pravou Církví existuje takový
rozpor (13), že zatímco pravá Církev má takovou Boží autoritu, že může od duší
vyžadovat poslušnost pod trestem věčného zavržení (Mk XVI, 16), Novocírkev
naopak žádnou takovou autoritu nemá, protože se kvůli všem svým mylným naukám
vzdala katolické Pravdy , jejíž obrana a ochrana je samotným smyslem
katolické autority. Od chvíle, kdy Adam a Eva padli, žilo lidstvo v padlém
světě, kde už nebylo třeba Boží pravdu pouze předkládat, aby byla přijata.
Ale v době, kdy se Slovo o 4000 let později stalo
tělem, bylo lidstvo tak zkažené, že pro záchranu nějakého podstatného počtu
duší musel Náš Pán zavést hierarchii, která by ukládala spásnou Pravdu:
papeže (Petra), biskupy (apoštoly) a učedníky (kněze). Lidé se stále mohli
rozhodnout neuposlechnout Boží hierarchii a Pravdu, ale Jeho hierarchie ji
stále do velké míry zachovávala – dokud Luther opět neuvolnil tuto zkaženost,
která vyvrcholila Druhým vatikánským koncilem, kde se vlastní hierarchie Našeho
Pána do velké míry vzdala Boží Pravdy. Tento rozkol mezi Boží Pravdou a Boží
autoritou samozřejmě způsobil krizi bezprecedentní v celých dějinách
Církve, která je lidsky nenapravitelná a v níž jen Bůh sám bude moci obnovit Své
papežství. Udělá to však proto, aby umožnil poslední triumf katolické Církve
před sestupem k Antikristovi.
Zde je základní realita naší dnešní situace v Církvi a
ve světě. Arcibiskup Lefebvre ji rozpoznal, a díky tomu, že tento problém
nepodcenil, udělal, co bylo ještě v lidských silách, aby ho zmírnil.
Arcibiskup Viganò zmiňuje jeho příklad (2) a dělá, co umí, aby ho následoval,
například tím, že se odmítá dostavit na předvolání odpadlého Říma, přičemž své
odmítnutí zdůvodňuje množstvím argumentů. S některými jeho argumenty lze
nesouhlasit, například pokud jde o uprázdněný stolec v Římě. To jsou však
detaily, které blednou ve srovnání s jeho chápáním celkové závažnosti
krize, která anuluje autoritu hierarchů. Zde je pravá víra mučedníků Církve po
všechny věky. Kéž odvaha a učení arcibiskupa Vigana otevírají mnoho dalších
očí, dokud mu Bůh dává život.
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)