Tyto „Komentáře“
někdy šokují dobré duše tím, jak mohou v dobrém světle prezentovat buď Novocírkev
(od roku 1965), nebo Novobratrstvo sv. Pia X. (od roku 2012). Ať tyto duše vědí,
že je to z pastoračních důvodů. Je to proto, že mnoho katolíků se zuby
nehty drží své katolické Víry buď skrze Novocírkev, nebo Novobratrstvo a bez
Novocírkve nebo Novobratrstva by ji mohly snadno opustit. V mnoha takových
případech určitě platí pořekadlo: „Lepší něco než nic.“ Na druhou stranu má
však tento způsob zachovávání Víry z věroučných důvodů svá vážná nebezpečí,
protože jak Novocírkev, tak Novobratrstvo udělaly v nauce kompromisy, které
jsou pro zachování katolické Víry nebezpečné. Takovouto cennou lekci přináší i následující
článek, který napsal benediktinský mnich z kláštera v Santa Cruz
nedaleko Rio de Jainera. „Arseniovi“ (což je jeho pseudonym) patří náš vřelý
dík.
Od té doby,
co byla díky koncilním otcům Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) hereze
humanismu (člověk má přednost před Bohem) oficiálně učiněna „katolickou“,
papežové a jejich poradci dělali jen to, že pokračovali na své cestě přímo do
propasti. A jak jejich pád pokračuje, je typické, že je stále rychlejší. Takový
obrázek v nás nikterak nevzbuzuje naději na sebemenší záblesk touhy některého
z těchto oficiálních představitelů opatrovat katolickou Tradici (což
prostě a jednoduše znamená pravou Církev). Jsou tu však i tací, kteří nejenže takovou
naději měli, ale dokonce cítili zvláštní jistotu, že věci v Římě se pro Tradici
mění k lepšímu. „Tradicí“ zde však mohli myslet jedině Novobratrstvo s jeho
touhou vejít do provinilé „jednoty v rozmanitosti“ s Římem. A odtud
pochází pro mnohé matoucí rozdělení mezi Novobratrstvem sv. Pia X. a tzv. „Odporem“.
Rozhodujícím
okamžikem byl pro Bratrstvo sv. Pia X. rok 2012, kdy bylo usnesení předešlé
generální kapituly z roku 2006, že nedojde k žádné praktické dohodě s Římem,
dokud katolická Pravda nezvítězila, nahrazeno oficiální touhou Novobratrstva po
praktické dohodě, i když se papež a jeho poradci ještě nevrátili ke katolické
Pravdě. Biskup Williamson byl z generální kapituly, která tuto změnu provedla, vyloučen.
A pak byl vyloučen z Novobratrstva úplně.
Následující
roky ukazovaly stále jasnější znamení, že se Řím a Novobratrstvo sbližují. Řím
postupně oficiálně schvaloval sňatky, kněžská svěcení a zpovědi udělované Novobratrstvem. Bylo to naplňování
známé fráze „Řím dává všechno a nic za to nechce“ v praxi? Byla v tom
případě tato věta skutečností, a ne pouhou iluzí? Někdo by mohl odpovědět, že
to byl jen způsob jednání, který měl zajistit, že od nynějška bude Novobratrstvo
jednat stále více jen se souhlasem modernistického Říma a nebude už svou
činnost zakládat na všeobecném a vážném stavu nouze v Církvi, protože s „oficializací“
Tradice byl stav nouze údajně zažehnán. Mezitím by Řím čekal na den, kdy bude
moci „trhnout kobercem“ pod nohama Novobratrstva a zahnat ho do slepé uličky,
do které se samo zahnalo.
Není však
nedávné oznámení, že Novobratrstvo vysvětí jednoho či více biskupů bez povolení
Říma znamením, že se vrací staré Bratrstvo z doby před rokem 2012? To se bohužel
zdá prakticky nemožné. Návrat k bojovnému duchu arcibiskupa Lefebvra vůči
nepřátelům Církve v Římě se nám jeví jako dědictví, které je teď v Novobratrstvu
ztraceno. Budoucnost pro nás vypadá temně, i když Bůh v mnoha duších stále
působí díky apoštolátu členů Novobratrstva. To nám však nebrání v tom,
abychom si neuvědomovali, že by Novobratrstvo mělo korigovat řadu svých
hlavních zásad z doby po arcibiskupu Lefebvrovi. V každém případě čím
víc skandálů poskvrní Františkův pontifikát, tím víc iluzí o smíření s Římem
by se mělo vytratit.
Kéž nám
Panna Maria dá pochopit a hluboce milovat Církev všech dob, abychom se
neztotožňovali s její karikaturou vytvořenou na Druhém vatikánském koncilu a
uvedenou do praxe v následujících pontifikátech.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)