„Vzkříšení,“
říká moderní člověk, „to je krásná myšlenka. Dává útěchu slabým duším, aby si
myslely, že po smrti může něco existovat, zvláště něco pěkného, něco jako nebe.
To však samozřejmě není pravda. Jakmile lidé umřou, už neobživnou, věda ví, že
to se nestává. Smrt je konec. Musíme přestat snít. Musíme si vystačit se svými
životy na zemi a plně je prožít dokud můžeme a přijmout, že všichni umřeme. A
to je vše. Je po všem. Nic.“
Takto by
chtělo přemýšlet mnoho lidí, protože jim to samozřejmě takříkajíc dává dovolení
žít život, jak se jim líbí, aniž by se museli strachovat o cokoliv po smrti.
Nemusejí se starat o Desatero přikázání nebo o Boha nebo o nebe nebo o peklo
nebo o věčnost nebo o cokoliv podobného. Věří ve vědu a věda říká, že všechny
ty náboženské kecy nelze dokázat, je to jen nábožný nesmysl. Bohužel pro
takového člověka, není to on, kdo sám sebe stvořil v mateřském lůně, není
to on, kdo vybudoval rámec života na zemi, do nějž se narodil, není to on, kdo
stanovil podmínky, podle nichž žije a umírá. „ Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho
lid, ovce, které pase. “ (Ž. IC, 3) (Pokud jde o „vědu“, ta nemůže dát život
ani mravenci, natožpak člověku.)
A velkou
částí podmínek, podle nichž žijeme, je to, že se skládáme z těla a duše, a
že smrt spočívá v tom, že tyto dvě se oddělí. Tělo se pak obvykle rozloží
a shnije, jak můžeme pozorovat, ale ať se nám to líbí nebo ne, duše žije dál,
protože je nesmrtelná, je čistým duchem bez hmotných částí, které by se
rozpadly a shnily. Ve chvíli smrti jde duše před Božího soudce, jak nemůžeme my
ani věda pozorovat, jak je však jisté z mnoha míst Slova Božího (např. Mt. XXV,
46; Jn. V, 29). Pokud jde duše do nebe, vstane pro věčný život. Pokud jde do
očistce, vstane pro očištění zbývajících hříchů, dokud nebude připravená pro
nebe. Pokud jde do pekla, vstane ze smrti, aby padla do věčného živého trestu.
V každém případě duše sama o sobě žije dál bez svého těla, k němuž se
znovu na věčnost připojí na konci světa.
„No,“ říká
náš moderní přítel, „pokud jsou toto ty podmínky, v nichž se nacházím, tak
je nepřijímám! Když jsem byl počat v lůně své matky, nikdo se se mnou
neradil, zda se chci nebo nechci narodit. A kdyby se se mnou někdo radil, řekl
bych NE životu navždy. Protestuji! To není férové!“
Můj dobrý
příteli, za prvé je příliš pozdě protestovat. Ty teď existuješ, tvoje
duše existuje a nikdy nemůže přestat existovat, s výjimkou toho, kdyby ji
chtěl Bůh zničit, což by mohl udělat, ale nikdy nedělá, jak nám neomylně řekla
Jeho pravá Církev. A za druhé, je neférové protestovat, protože Jeho
jediným záměrem dát ti život jako naprostý dar aniž by se s tebou radil,
bylo, že bys měl jít do nebe, aby ses těšil věčné a nepředstavitelné blaženosti
duchovního patření na Něj v celé Jeho oslňující kráse. I zvířata mají
duši, ale ta je čistě hmotná a neschopná duchovní blaženosti, takže aby ses ty
mohl podílet na Jeho blaženosti, musel tě učinit rozumným živočichem
s inteligencí a svobodnou vůlí.
Když ti však
Bůh dal svobodnou vůli, On i ty riskujete, že ji zneužiješ, což by však nebyla
jeho vina. Ve skutečnosti si každá jednotlivá duše v pekle až příliš dobře
pamatuje, jak relativně snadno mohla být spasena, kdyby si to jen přála. A tato
vzpomínka je velkou částí jejího nekonečného soužení. Boží pomoc v životě
vždy byla „bližší než dveře“ (irské rčení) a vždy to byla pouze duše, která se
rozhodla ji nechtít. Je pravda, že s duší se předem nikdo neradil, než jí
byla dána existence bez možnosti navždy neexistovat. Možnost patřit na Boha je
však tak velkolepá, že protestovat proti ní je neférové.
A proto,
pokud jsme byli pokřtění, měli bychom s Kristem povstat z duchovní
smrti do nového života, jak říká sv. Pavel. Ať katolíci vedou tento nový život
a jejich příklad může zachránit vše, co lze v našem ubohém světě ještě
zachránit.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)