AKVINSKÉHO REALITA
Sv. Tomáš
Akvinský v jednom článku své rozumné Summy teologické (I, 85, 2) s předstihem
zhruba čtyř set let odmítl nesmysly Kanta a jeho početných stoupenců
v moderní době, podle nějž naše lidské myšlení může poznávat pouze jevy
věcí kolem nás. Podle Kanta nemůžeme my lidé poznat realitu věcí, jaké skutečně
jsou za tím, jak se jeví. Věc jaká je sama o sobě, v němčině „das Ding an
sich“, je pro nás naprosto nepoznatelná. V tom případě se člověk docela
dobře může ptát, jak můžeme vůbec vědět, že existuje nějaká „Ding an sich“ za
jevy věcí? Jistě, Kantovi stoupenci již nevěnovali žádnou pozornost nějaké
předpokládané realitě sama o sobě či realitě mimo myšlení a moderní „filozofie“
se přenesla do Alenky v říši divů
a do úsměvu Kočky Šklíby, který na stromě zůstal i poté, co tato kočka zmizela.
Sbohem, realito! Vítej, doslova imaginární přelude!
Akvinský měl
dva argumenty zdravého rozumu, kterými jednoznačně setřel ubohého Kanta. Vidím
například koně na louce. Kůň zjevně není uvnitř mé hlavy, ale jde jen o jistou podobu
předmětu koně. Je tato podoba předmětu koně, prostřednictvím níž tohoto
koně poznávám, jako okno na koně samotného, takže kůň sám o sobě, je to,
co poznávám, nebo je tato podoba předmětu sama o sobě tím, co poznávám,
tak, jako obrázek koně, který zpodobňuje koně, ale nedává mi žádný pohled na
koně sama o sobě? Pro Akvinského jsou podoby předmětu v našem myšlení jako
okna do reality vně našeho myšlení. Pro Kanta jsou jako obrázky, za nimiž
nemůžeme nic vidět. Pro Akvinského pomocí nich poznáváme, pro Kanta jsou
tím , co známe.
První
argument Akvinského: Jestliže takříkajíc známe jen úsměv kočky a ne kočku
samotnou, jak pak můžeme mít nějaké poznání o kočkách a o realitě mimo myšlení?
Už neexistuje žádná věda ani poznání reality vně našeho myšlení. Jestliže však
neznáme nic vně našeho myšlení, ale jen naše vlastní podoby předmětu samy o
sobě, pak je to konec jakéhokoliv poznání reality a konec vědy. Jistě, mnozí
současní „vědci“ končí tím, že ztrácí chápání reality své vlastní „vědy“,
protože tak jako většina dnešního světa nechali kantismus, aby zmátl jejich
zdravý rozum.
Druhý
argument: Pokud bychom znali jen podobu předmětu ve své mysli, pak by každá podoba
předmětu byla pravdivá, protože pravda spočívá ve shodě mezi naším myšlením a
realitou mimo něj. Jestliže bychom však nemohli znát nic za našimi vlastními podobami
předmětu, neměli bychom žádný přístup k realitě vně, abychom byli schopní
říct, zda jsou s ní naše podoby předmětu ve shodě nebo ne. Všechny soudy
našeho myšlení založené na našich vlastních podobách předmětu by se tedy staly
pravdivými, protože by byly ve shodě samy se sebou. A tak by Pavel mohl soudit,
že med je hořký, zatímco Petr by mohl soudit, že je sladký, a oba by měli
pravdu! Ani jeden z nich by neměl přístup k objektivní realitě za
svými vlastními podobami předmětu, prostřednictvím níž bychom rozsoudili svár
jejich protichůdných názorů. Zde umírá zákon bezrozpornosti, zde se rodí
moderní „filozofie“.
A pokud jde
o vrcholnou objektivitu, Akvinský v tomtéž článku pokračuje ve
vysvětlování toho, že v reálném životě samotná forma předmětu vně našeho
myšlení, která tomuto předmětu dává existenci, je tím, co informuje naše
myšlení a dává našemu myšlení samotnou existenci jeho myšlenek. Jinak řečeno,
naše myšlení je nejen schopné uchopovat realitu vně myšlení, ale je také
schopné fungovat zcela bez ní (alespoň v počátku svého myšlení). Proto
musí být samotný základ lidského myšlení objektivní. K tomuto základu (nakolik
je poznatelný) se lze uchýlit k vyřešení jakéhokoliv sporu subjektivních
názorů a tento zákon v objektivní realitě bezrozpornosti – že nic nemůže
ve stejném ohledu být i nebýt zároveň – je také základem našeho myšlení. Proto
jsou naše podoby předmětu v realitě rozhodně okny, která věrně prezentují
realitu vně našeho myšlení a nikoliv obrázky, které brání našemu výhledu na
realitu za nimi, jak předstírá odporný Kant a ničí tím jakékoliv uchopování reality
a jakékoliv objektivní myšlení.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)