CO JE „REALITA“? – II
V tomto
„Komentáři“ se minulý týden důrazně tvrdilo, že při posuzování reality, jaká
je, je zdravý rozum mnohem výše než takzvaní vědci a intelektuálové. Pokud jde
o „vědce“, je to proto, že se jejich myšlení obvykle omezuje na hmotu či hmotné
věci. O věcech duchovních či „neviditelných“, jak říká Nicejské vyznání víry,
nemá jejich myšlení žádné ponětí. To z nich dělá nanejvýš chabé soudce
reality. Pokud jde o „intelektuály“, jejich myšlení je omezeno Kantem
(1724–1804), virtuálním králem kateder filozofie na moderních „univerzitách“,
jež si předsevzaly, že budou opovrhovat zdravým rozumem. Je tomu tak proto, že
zdravý rozum lze definovat jako naše přirozené a Bohem dané uchopování reality
kolem nás mezi narozením a smrtí, a proto, že zvláště od 18. století vede
člověk válku proti Bohu a přirozenosti.
Jak však
může to, co ještě obyčejný člověk má ze zdravého rozumu, čelit studiím a naukám
„filozofů“? Není to totéž, jako by měl tým fotbalových amatérů porazit tým
profesionálů? Stejně jako profesionálové v jakémkoliv sportu snadno porazí
amatéry, tak i obyčejní lidé budou obvykle následovat své vůdce. A když takový
člověk bude v dnešní společnosti následovat zdravý rozum, oni jej snadno
přesvědčí, že se mýlí. Aristotelés (384–322 př. Kr.), skutečně vynikající
filozof díky svým analýzám reality, které jsou i dnes z velké části
platné, však o svých kolezích jednou řekl: „Neexistuje žádná hloupost, se
kterou by už nějaký filozof nepřišel.“ Pokud tedy jde o filozofické zásady
života, profesionálové vždy pravdu nemají.
Rozlišme dva
významy slova „filozofie“. Může to znamenat intelektuální aktivitu lidí, kteří
přemýšlí, studují, čtou a píší knihy často na univerzitách, tj. jsou
profesionální filozofové. Nebo filozofie člověka může znamenat zásady, podle
nichž vědomě či nevědomě člověk žije. A protože žádný člověk nemůže žít bez
toho, že by měl pro život nějaké takové zásady, pak v tomto druhém smyslu
náleží určitá filozofie každému živému člověku, ať je to amatér, nebo
profesionál.
Tyto dva
významy nejsou totožné. Jestliže v prvním smyslu filozof píše knihu, může to
činit z mnoha jiných různých motivů, než je analýza reality. Může psát
filozoficky, aby si zajistil živobytí, nebo aby vydělal peníze, nebo aby si
udělal jméno atd. A v tom případě sám může nebo nemusí věřit tomu, co
píše. Může psát i to, o čem ví, že je to nesmysl, který je vzdálený tomu, o čem
ví, že je realita. V každém případě chce, aby jej lidé brali vážně, proto
je musí přinejmenším přimět myslet si, že píše to, čemu věří, že je to reálné.
Já však pak nemusím vědět, jestli je reálný nebo ne.
Jestliže
chci tedy vědět, co si profesionální filozof skutečně myslí, obrátím se
k druhému významu onoho slova a namísto toho, že budu naslouchat tomu, co
říká, nebo jen číst to, co píše, budu sledovat, jak žije , protože to mi
musí říct, co si skutečně myslí. Proto je osobní příklad tak výmluvný a
přesvědčivý oproti pouhým slovům. Jestliže arcibiskup Lefebvre připravil tolik
dobrých kněží, bylo to především díky vlastnímu příkladu. Jestliže chci tedy
vědět, co si daný filozof skutečně myslí o realitě, budu pozorovat jeho
jednání, spíše nežli naslouchat jeho slovům.
Nakonec
docházíme k těmto „filozofům“, kteří podle Kanta učí, že lidské myšlení
nemůže poznat, co je za jevy věcí. Jak jednají? Žijí jako by nevěděli, co je
voda na mytí nebo káva na pití? Samozřejmě, že ne. Jak by Kant mohl každé ráno
kráčet na královeckou univerzitu, kdyby neznal rozdíl mezi dveřmi a zdí,
mezi schody a křeslem? Nikdy by nemohl žít, kdyby bral vážně své vlastní
hlouposti. Ohromnou výhodou sv. Tomáše Akvinského je, že jeho systém odpovídá
zdravému rozumu. Boží „učitel“ odpovídá Bohem danému zdravému rozumu.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)