MARXISMUS = NÁBOŽENSTVÍ
Staré
přísloví říká: „Klacek či kámen kosti ti zláme. Slova však neublíží.“ Není to
však vždy pravda. Slova sama o sobě mohou mít zničující moc při likvidaci
oponenta. V tomto ohledu získává první cenu slovo „antisemita“, ale
v poslední době se na něj dotahuje slovo „rasista“. Kde se tato posedlost
„rasou“ vzala a proč se stalo tak špatným být „rasistou“? James Lindsay je 42
letý americký autor a kulturní kritik, u nějž by člověk předpokládal, že je
z generace, která se narodila a byla vychovávána v levicovém myšlení.
Začíná však přecházet na druhou stranu, jako to ve své době udělali Dostojevský
a Solženicyn. Lindsay ve dvou fázích jasně vysvětluje, jak „rasa“ zaujala tuto
nepřiměřenou důležitost, která se jí dnes přikládá.
V první
fázi Lindsay ukazuje, že by měl být marxismus spíše nazýván marxťanstvím,
protože je nejúplnější náhražkou za křesťanství. Lindsay říká, že je to
naprosto jasné už v Marxově Poznámkách
z roku 1844 , které nejsou ani zdaleka tak proslulé jako Marxův „ Kapitál “ z roku 1867, jsou však
možná důležitější a zajímavější. Ve druhé fázi Lindsay ukazuje, jak se
filozofický systém Marxe, jakožto nástupce subjektivistického Kanta a evolučního
Hegela, neustále vyvíjí, takže se komunistická revoluce může nejen vyvíjet, ale
jak řekl Lenin, musí se vyvíjet podle okolností doby. A byl to další židovský
myslitel, Herbert Marcuse (1898–1979), který v polovině 20. století
úspěšně argumentoval, že pracující třída jakožto páka revoluce je zastaralá a
musí být nahrazena – rasou! Odtud pochází kvazináboženská důležitost rasy jako
prostředek k pokračujícímu obracení světa vzhůru nohama.
Náboženství
k obracení světa vzhůru nohama? Ano, to je komunismus charakterizovaný
Winstonem Chruchillem jako „křesťanství s tomahawkem“ a Piem X. jako
“mesianismus materialismu“. Asi tak v roce 1851 slyšel anglický básník
Matthew Arnold (1822–1888) v příboji na doverské pláži „melancholii dalece
odstraňující ryk víry po světě“. A jak křesťanství ustupovalo jako odliv,
zanechávalo obrovskou prázdnotu v myslích a životech lidí, která musela
být zaplněna něčím, nebo jak řekl Chesterton, čímkoliv, ale nejraději něčím, co
se zdálo být schopné vyplnit ony potřeby člověka, jež vyplňovalo křesťanství. A
Lindsay říká, že to je to, co marxismus dělal a stále dělá. A tak Marx
představoval mnohem víc než jen politickou a společenskou teorii. Nastiňoval
teologii, úplnou teorii lidstva a lidské povahy. Zde je výčet různých prvků
křesťanství, abychom viděli, jak je Marx nahrazuje:
Křesťanství
má Boha s účelem a konečným cílem pro tento svět, jehož bytí je reálné a
stálé (ontologie) a poznatelné (epistemiologie). Existuje Boží království
dosažitelné v nebi. Na zemi však byla rajská zahrada ztracena kvůli
prvotnímu hříchu se všemi následnými hříchy. Existuje však nebeská spása od
hříchu prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele.
A teď Marx. Zbavuje
se jakéhokoliv reálného Boha a nahrazuje Ho člověkem. Náboženství je jen
„opiem lidstva“. V marxistické ontologii může být bytí reálné, ale určitě
není stálé, protože se neustále vyvíjí (srov. Hegel), a není objektivní, ale
pouze subjektivně poznatelné (srov. Kant). Život člověka na zemi má nicméně
konečný cíl a záměr, jímž je vítězství socialistické revoluce, díky které budou
všichni lidé žít v komunistické harmonii a na zemi znovu vytvoří Boží
království a rajskou zahradu. Prvotním hříchem, který kazí všechny
nesocialistické společnosti na zemi, je soukromé vlastnictví, protože vytváří dělbu
práce, která dále vytváří společenské vztahy nadvlády, vykořisťování a odcizení.
Komunismus tedy ruší soukromé vlastnictví (srov. Karl Schwab) a všechny třídní
rozdíly. Univerzální vykoupení nastane, jakmile už nebude potřeba mechanismus
státu k ustavení univerzální
rovnosti . Mezitím musí být všichni lidé na straně revoluce a pracovat
s ní a pro ní, aby se zavedl tento ráj na zemi, kde člověk bude Bohem.
Sledujte
Lindsayho samotného na theepochtimes.com/james-lindsay-the-roots-of-the-new-race-marxism . V
„Komentáři“ příští týden uvidíte druhou fázi jeho argumentu, pokud jde o kořeny
současného „rasismu“.
Kyrie
Eleison
(Překlad: D. Grof)