Kromě
vyváženosti mezi liberalismem a sedesvakantismem (srov. „ Komentář “
z minulého týdne) existuje i jiné hledisko, jak pochopit moudrost
arcibiskupa Lefebvra, který vzdoroval papeži Pavlu VI. a Janu Pavlu II. „tváří
v tvář“. Je jím to, jak výjimečný ve své době byl, když chápal, jak nutný
je pro Církev takový vzdor. Když v roce 1974 sepsal svou listopadovou Deklaraci ,
která se stala jakoby stanovami přicházejícího tradicionalistického hnutí, a
když byl za ni v roce 1975 potrestán oficiálním „suspendováním“ svého
Bratrstva sv. Pia X. a v roce 1976 osobním suspendováním pro všechny
aktivity biskupa ze strany Říma, velká většina jeho kolegů v episkopátu stranila
Římu a mnozí z nich na něj vyvíjeli trvalý tlak, aby ustoupil Pavlu VI. a
přestal být „neposlušný“.
Celou dobu
až do vysvěcení čtyř biskupů pro katolickou Tradici v roce 1988 doufal, že
se mu podaří dát dohromady malou skupinu čtyř nebo pěti tradičních biskupů, o
nichž by věděl, že by vážně překáželi postupujícímu neomodernistickému rozkladu
Církve. Ačkoliv však mnohé navštívil, nikdy nenašel žádného, který by se
k němu přidal v jeho veřejném postoji proti těm Římanům, kteří ji
rozkládali. Teprve v roce 1981 s ním nakonec jeden kolega zaujal veřejný
postoj a bylo to pouze proto, že biskup de Castro Mayer právě dosáhl věku 75
let a musel rezignovat na post diecézního biskupa Campos v Brazílii. Věrně
však veřejně zůstal na arcibiskupově straně. Významné to bylo při obřadu
svěcení biskupů v roce 1988, což bylo gesto, které arcibiskup velmi
oceňoval, protože ukázalo, že arcibiskup není sám, kdo soudí, že krize Církve
ospravedlňuje i tak drastický krok, jako jsou biskupská svěcení bez papežského
souhlasu.
A tito dva
jasnozřiví biskupové spolu zůstali, dokud oba v roce 1991 v rozmezí
jednoho měsíce neumřeli. Žádného z nich však po jejich smrti stoupenci
nenásledovali dlouho, což jen vyzdvihuje, jak výjimečně jasné bylo vidění
těchto dvou. V Brazílii skupina kněží v Campos biskupa de Castro Mayera
brzy „rozdvojila“ – na poslušného pastýře před jeho vzpourou „proti Římu“ a
„neposlušného rebela“. Prohlásila, že je věrná „Castrovi I“ a kolektivně se
vrátila pod křídla Říma. Pokud jde o celosvětově rozšířené Bratrstvo, které za
sebou zanechal arcibiskup, během několika let jeho vůdci navázali soukromý
kontakt se zástupci oficiální Církve při organizovaných rozhovorech v rámci skupiny
GREC a během několika dalších let oznámil představený Bratrstva veřejně, že
chybí jen poslední pečeť na oficiální dohodě mezi Bratrstvem a Římem. Ke cti
vůdců Bratrstva slouží, že dohoda se přesto nikdy neuzavřela, k jejich
hanbě slouží, že to nebylo proto, že by se málo snažili.
Jak se však
někdo odvažuje tak ostře odsuzovat vůdce Bratrstva za jejich ušlechtilou snahu
znovu získat oprávněný status Bratrstva uznaného v rámci oficiální Církve?
Odpověď je, že je to na základě plodů téže snahy. Existuje srovnání plodů
Bratrstva, když stálo za arcibiskupem a ostře odmítalo kontakt se zrádci Víry
v Římě a poté, když stálo za jeho nástupci a bylo vidět, že se snaží dojít
s těmito zrádci ke vzájemné shodě? Je pravda, že to není tak, že by
Bratrstvo nepřinášelo žádné ovoce poté, co se začalo chovat tak, jako by tito
Římané byli katolíky, ale o kolik skutečnější plody ve stále se zhoršující –
nikoliv zmírňující! – krizi Církve mohlo Bratrstvo vydat, kdyby jen duše nebyly
odrazovány smíšeným poselstvím: „Ano, Římané jsou samozřejmě špatní, ale
nemohou být všichni tak špatní! Dají nám své uznání, jen když se
k nim nebudeme chovat příliš špatně!“
Ne, oni
skutečně jsou tak špatní. Jsou primárně odpovědní za ničení Církve , na
níž závisí spása nebo zatracení milionů a milionů duší. A dělají to stále, jak
je zjevné díky poslednímu Motu Propriu papeže Františka. A ani to posledních 60
let nikdy nepřestali dělat. Jak to, že tedy arcibiskup viděl tak jasně, ale
jeho kolegové a nástupci ne? Díky síle a čistotě své víry.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof