DEZINTEGRACE – II
Rýmované dvojverší na
začátku či na konci každého vydání těchto „Komentářů“ [do češtiny není
překládáno – pozn. překl.] má obvykle pouze dva řádky, každý o deseti
slabikách, které mají něco vysvětlit, což znamená, že mohou být natolik
zhuštěné, že jim lze obtížně rozumět. Minulý týden toho byl příkladem. Protože
však to, co se tam říkalo, směřuje k podstatě velikého omylu už od Druhého
vatikánského koncilu (1962–1965) pustošícího pravou katolickou Církev, vraťme
se k onomu dvojverší a pokusme se jej vysvětlit trochu podrobněji. Zde je:
Je
třeba bát se Řeků, i když dary přinášejí?
Řekové
modernistům se jen stěží vyrovnají!
První řádek z těchto
dvou odkazuje na proslulý latinský citát z Vergiliova eposu Aeneis, který
v překladu říká: „Ať je to cokoli, bojím se Danaů [Řeků], i když přinášejí
dary.“ Trójská válka probíhala už deset let a navzdory ohromnému vojenskému
úsilí nebyla řecká invazní armáda dosud schopná dobýt město Trója. Řekové se
[tedy] uchýlili ke lsti. Před branami Tróje zanechali jako „dar“ pro
Trójany dutého dřevěného koně, uvnitř něhož byli řečtí vojáci. Trójané
rozvažovali, co s tímto krásným koněm udělat – měli by jej vzít do města?
Starý moudrý Trójan říkal, že ne, protože ať je to cokoli, nemůže věřit Řekům.
Bohužel pro Tróju jeho radu neposlechli, kůň byl vzat dovnitř, v noci
z něj vyskákali vojáci, Trója byla s využitím momentu překvapení
dobyta a Řekové zvítězili v Trójské válce díky lsti, jíž se proslavili
v celém starověkém světě. Druhý řádek dvojverší výše však říká, že dokonce
i lest starověkých Řeků se zdaleka nevyrovná lsti dnešních modernistů
pronikajících do nitra katolického města a ničících ho až do základů. Jak je to
možné?
Řekněme, že je to na
základě postupné ztráty vnímání Boží reality ze strany lidstva v průběhu
staletí a ztráty vnímání vlastní závislosti na Něm. Tato ztráta byla úmyslná.
Aby všemohoucí Bůh uvedl poslední věk světa, kdy nastane vůbec největší
úroda duší pro blaženost věčné spásy, poskytl také vůbec největší milost,
Vtělení Svého vlastního a jediného Syna, který měl zemřít na Kříži, aby Svou
krví zpečetil Novou a Věčnou smlouvu mezi Bohem a člověkem, a založit
katolickou Církev, aby prostřednictvím svých svátostí všem lidem zpřístupnila
plody této smrti a Vykoupení. A po tisíci a pěti stech letech tato Církev
skutečně uspěla při vytváření křesťanské civilizace, která byla nesrovnatelně
nadřazená jakékoliv jiné.
Ale po tisíci pěti
stech letech to již lidská pýcha nesnesla a lidé nachystali celou řadu čím
dál rafinovanějšího pokrytectví, aby získali svou svobodu na Boží
pravdě. Protestantismus a jansenismus předstírali, že jsou katolické,
liberalismus předstíral, že je křesťanský, komunismus předstíral, že je humanistický
a nápor na katolíky žijící v čím dál silněji protikatolickém světě všude
kolem nich se pro ně stával stále těžším, zvlášť proto, že moderní svět se díky
pokrytectví stával stále „normálnějším“. Nakonec se nápor způsobený například
tím, jak mít ve velkoměstě všechny děti, které Bůh může poslat, stalo
nesnesitelným a nastalo vrcholné pokrytectví Druhého vatikánského koncilu, kdy
postkatolíci díky ochotnému kléru předstírají, že jsou katolíky, a pravá Církev
se nachází v rozptýleném nepořádku až do chvíle, kterou si Bůh zvolí pro
vyčištění Augiášova chléva.
Bůh však nikdy
neopustil Svou neměnnou Církev, ani neopustí duše na jakékoliv úrovni, které k ní
lnou, ani se žádná duše nemusí bát, že ji Bůh opustí, pokud Jej nebo Boží
realitu sama nechce opustit. Bůh však může po takových duších vyžadovat nějaké
utrpení , aby pomohly zaplatit za přívalové vlny hříchu,
které zaplavují lidstvo, a nenechat ho libovat si v různých druzích
pokrytectví, prostřednictvím nichž moderní lidé sami sebe úspěšně klamou, že
Bůh neexistuje nebo že nedávají přednost své realitě před Jeho…
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)