SEZNÁMENÍ
S MADIRANEM
Jakožto nejstarší dcera
Církve měla Francie vždy myslitele a autory, kteří stáli v přední linii
obrany Církve, a moderní doba není žádnou výjimkou. Ve zmatení a nepořádku,
které vyvstaly hned po skončení Druhého vatikánského koncilu v roce 1965,
byl vynikajícím průkopníkem toho, co se stalo „tradičním“ myšlením, Francouz
Jean Madiran (1920–2013), tvůrce a vydavatel pravicového a národoveckého měsíčníku
„Itinéraires“ v letech 1956–1996. Protože byl ryzím obráncem Víry před
koncilem, udělal ze svého časopisu centrum této obrany i po koncilu, kdy se
časopis stal základní četbou mnoha katolíků, kteří se snažili neztratit svou
hlavu nebo svou víru.
V 60. letech 20.
století Madiran určitě přispěl k udržení kultivované veřejnosti ve Francii,
která poskytla základ podpory arcibiskupa Lefebvra v 70. letech, aby mohl
vést „tradiční“ hnutí ve Francii a odporovat ničení Církve zevnitř ze strany
koncilního kléru. Madiran a jeho časopis skutečně pomohli tomu, aby arcibiskup
na konci 60. let dospěl ke svému významnému rozhodnutí založit ve francouzsky
mluvící části Švýcarska Bratrstvo sv. Pia X., předurčené rozhodným způsobem
přispět k záchraně katolické Tradice v příštích 40 letech. Jedinkrát,
kdy si autor tohoto komentáře vybaví arcibiskupa běžet, bylo, když jednou
seminář v Écône navštívil Madiran, a arcibiskup jej musel chytit
ještě před jeho návratem do Paříže.
Bohužel, jejich
spolupráce skončila, když se stal papežem Jan Pavel II. a Madiran si myslel, že
tento papež zachrání Církev. Pokud však šlo o arcibiskupa, Madiran měl svůj
dobrý vliv a „Tradice“ již byla v té době dobře zavedená. Dnes si jen
musíme uvědomit, jak nemyslitelné pro katolíky v 50. a 60. letech bylo zpochybňovat
své duchovní. Zde je Madiranův ohromný přínos: pravá víra neotřesená ze strany
takřka celé katolické hierarchie, jež sešla na scestí, spolu s odvahou
postavit se a veřejně psát proti ohromné mase lidí, kteří kvůli „poslušnosti“
buď „věrně“ následovali onu hierarchii, nebo se bezbožně radovali z podkopávání
Církve svobodnými zednáři. To, že se Madiran následně nechal oklamat Janem
Pavlem II., jen svědčí o síle přitažlivosti Říma, které on sám ve službě
katolické Pravdě po značnou dobu úspěšně vzdoroval.
To, že něco v něm
nikdy nezakolísalo, naznačuje skutečnost, že mezi všemi knihami, které za svůj
dlouhý a produktivní život napsal, byla tou, o níž řekl, že v ní nejlépe
vyjádřil to, co chtěl v podstatě říct, kniha, na níž se podíváme
v těchto „Komentářích Eleison“ – L´hérésie
du vingtiéme siécle (Hereze 20. století). Poprvé se objevila v roce
1968, neboli v době zastřené kontroverze točící se kolem Druhého
vatikánského koncilu. Obsahuje předmluvu a šest částí,
které možná naplní sedm vydání těchto „Komentářů“. Tato kniha je totiž
klasikou, i když nemám mnoho překladů – nebo žádné.
Jde o klasiku, protože
je potřeba tomistického filozofa, aby odhalil modernismus – jak jinak by šlo
analyzovat něco tak nejasného? A Madiran byl tomistický filozof. Nebyl však jen
tak nějakým tomistickým filozofem, protože velký počet koncilních biskupů byl
v semináři nebo v kongregaci vycvičen v principech filozofie sv.
Tomáše Akvinského. Nenaučili se však nebo nepochopili, jak tyto principy
aplikovat na realitu. Je to proto, že je relativně snadné učit tuto filozofii
jako ucelený telefonní seznam. Katoličtí studenti jsou učenliví a všechno to
pojmou, aniž by nutně pochopili, že jde o jediné možné vysvětlení jediné možné
reality kolem nás. Kdo však může učit o realitě studenty narozené s
ústředním topením a kojené televizí? Madiran patřil mezi starší generaci, což
pomáhá. I tak však k tomu, aby viděl modernismus tak jasně, jak jej viděl,
potřeboval zvláštní milost realismu jako de Corte, Calderón a několik dalších
vybraných jedinců.
Dobře se připoutejte.
Madiran za to stojí. Asi již příští týden jeho předmluva.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)