Před šedesáti lety dal Bůh autorovi tohoto „Komentáře“
poznat skutečný pocit rozpadu civilizace. Bylo jen otázkou času (a milosti),
než jej hledání Pravdy přivedlo do katolické Církve. Stejné hledání Pravdy jej
na konci roku 1972 přivedlo k arcibiskupu Lefebvrovi a do jeho semináře ve
švýcarském Écône. Zároveň vstoupil do Bratrstva sv. Pia X., které bylo založeno
jako rámec Církve, aby obklopovalo a podporovalo kněze, které měl arcibiskup
brzy vysvětit. Předvídal potíže s oficiální Církví za několik let. Měl
pravdu.
Pokud měl pravdu, jak mohl předpokládat, že se
oficiální Církvi vzepře? Protože Víra je větší než poslušnost. Bohužel i
nástupci arcibiskupa Lefebvra ve vedení Bratrstva, které založil, zklamali,
stejně jako duchovní Druhého vatikánského koncilu, v tom, aby jako on
pochopili nezbytnost „neposlušnosti“, když jde o Víru. Lépe se sluší poslouchat Boha než lidi, říká
sv. Petr (Sk IV, 19). Dramatem naší ubohé doby je, že velký počet lidí
ztratil chápání objektivní pravdy. Jako je člověk považován za nadřazeného
Bohu, tak je údajně subjekt nadřazen objektu (Emmanuel Kant). Tento omyl
„osvobozuje“ od jakékoliv objektivní pravdy či víry.
A co Kněžská unie Marcela Lefebvra? Zanikla a byla
rozpuštěna brzy po svém založení v roce 2013 kvůli vážným neshodám mezi
jejími členy. Od té doby nebyl tzv. „Odpor“ nijak strukturován. Je pouhým
volným sdružením kněží, kteří po celém světě stejným způsobem vidí krizi
v Církvi, tedy tak, že ani Novocírkev Druhého vatikánského koncilu, ani
„sedesvakantisté“ proti Druhému vatikánskému koncilu (alespoň ti dogmatičtí),
ani Novobratrstvo následující jiné směřování než jeho zakladatel arcibiskup
Lefebvre, nemají správnou odpověď na krizi Církve. Avšak pouze pravá církevní
autorita může uložit to, co je Boží odpovědí, a tak volné sdružení odporujících
kněží čeká na všemohoucího Boha, aby obnovil Své churavějící papežství. Mezitím
je „Pastýř bit a ovce jsou rozptýleny“. Protože tento „Odpor“ není nijak
strukturovaný, ani organizovaný, je těžké říct, kolik kněží by mohlo tvrdit, že
k němu patří.
Pokud jde o Novocírkev „obnovenou“ Druhým vatikánským
koncilem v 60. letech 20. století, je jistě mnohem dál na cestě
k naprostému zničení, než byla v 70. a 80. letech. Pád je neúprosný,
dokud se duchovní nevzdají těch katastrofálních principů Francouzské revoluce a
moderního světa, které byly od počátku navrženy židozednáři k odstranění Boha,
Ježíše Krista a Jeho katolické Církve. Vypadá to, že pouze přísný Boží trest
přivede koncilní duchovní ke katolickému rozumu. Bohužel, velký počet
duchovních stále odmítá chápat, že Víra je větší než poslušnost, protože
katolická poslušnost je jen pro Víru. Autorita v Církvi existuje
jen proto, aby chránila Pravdu před lidmi, kteří jsou všichni postiženi
prvotním hříchem. „Poslušnost není služkou poslušnosti,“ říká španělské
přísloví. Poslušnost je služkou Pravdy, a nikoliv jejím pánem.
Pravá katolická poslušnost předpokládá skutečně
katolického papeže na vrcholu pyramidy církevní hierarchie. Bůh chce, abychom
na takového papeže čekali a modlili se za něj. Budeme ho mít v pravý
Boží čas . Pokud katolíci nakonec pochopí potřebu návratu k Tradici, je
pochopitelné, že se chtějí vrátit dále než k liturgické reformě z roku 1962,
ale není to to nejdůležitější. Trpělivost. Liturgie bude řádně obnovena.
Katolíci, kteří si ve 20. letech 21. století
uvědomují, že riskují ztrátu Víry, pokud uposlechnou koncilní duchovní, musejí
udělat dvě věci. Za prvé, každý den se modlit všech patnáct tajemství svatého
růžence, a nikoliv jen pět. Za druhé, aby si byli jisti záchranou své duše pro
věčnost, musí se dozvědět vše o pěti prvních
sobotách Panny Marie Fatimské , a vykonat je. Pak na ně bude dohlížet a chránit je před světem, tělem a
ďáblem tak, jak může jen Ona. A oni pomůžou se zasvěcením Ruska, nezbytným pro
obnovu katolické Církve.
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)