To, že Izraelité byli podle Starého zákona plemenem
vyvoleným z celého lidstva, aby Božímu Synu poskytli prostředky pro Jeho lidský
život na zemi, aby mohl trpět a zemřít za všechny lidi jako jejich Spasitel a
Mesiáš, a že ho Izraelité přesto odmítli uznat za svého Mesiáše, když mezi ně
nakonec přišel, je velkou záhadou. Vysvětlení lze hledat v lidské přirozenosti,
prvotním hříchu a lidské pýše, ale záhada zůstává. Jak by mohlo být nějaké
plemeno na zemi v průběhu dvou tisíc let od doby Abraháma lépe připraveno
na příchod Mesiáše, a přesto Ho odmítlo uznat a namísto toho se během
následujících dvou tisíc let proměnilo v Jeho nejobratnější a nejmotivovanější
pronásledovatele?
V deváté kapitole Listu Římanům začal sv. Pavel
odpovídat na tuto otázku prohlášením, že Boží lid nezanikl, jenže zatímco ve
Starém zákoně se skládal výhradně ze Židů na základě toho, že se narodili ve
svém plemeni , v Novém zákoně se nyní skládá ze Židů i Nežidů na základě
jejich víry v Ježíše Krista. A pokud se Bůh svobodně rozhodl
upřednostnit tímto darem víry Nežidy před Židy, bylo to Jeho výsadní právo a
Židé si za odmítnutí tohoto daru mohli a stále mohou jen sami. Toto odmítnutí slouží
ke zdůraznění Jeho milosrdenství k Nežidům, kteří dříve nemohli patřit do
Božího lidu a nyní mohou díky katolické Víře patřit do katolické Církve, do
pravého Izraele ducha, zatímco Židé, kteří odmítají Ježíše Krista a lpí na
mosaickém zákoně, aby dosáhli spásy, tvoří falešný Izrael těla, který nemůže
spasit své duše.
V desáté kapitole sv. Pavel podobným způsobem
staví do kontrastu dvě „spravedlnosti“ neboli stavy spásy před Bohem, nazývané
také „ospravedlnění“ (verše 1–4). Starozákonní ospravedlnění vyžadovalo, aby
člověk splnil všechny skutky požadované mosaickým zákonem, což bylo lidsky
nemožné, říká sv. Pavel (verš 5). Naopak, novozákonní ospravedlnění nevyžaduje
žádné takové náročné úkoly přesahující lidské síly, ale jen to, aby Žid či
Nežid vnitřně uvěřil v Ježíše a navenek Jej vyznával (verše 6–13). Je
pravda, že aby člověk uvěřil v Ježíše Krista, musí se o Něm dozvědět od
kazatele (verše 14–17). Ne všichni lidé se však rozhodnout uvěřit, i když o
Kristu vědí (verš 16). A tak Židé slyšeli (verš 18) i porozuměli (verš 19)
Kristovu Evangeliu, ale rozhodli se (a po staletí se svobodně rozhodují)
v Krista nevěřit (verš 21).
V této desáté kapitole Listu Římanům mají verše
6–13 zvláštní důležitost, protože je Luther využil jako jeden z klíčových
textů Písma svatého k založení protestantismu a odstartování celého
moderního světa. V kontextu toho svatý Pavel staví do kontrastu jednoduchost a
snadnost vyznání Víry s nelidsky obtížným plněním skutků mosaického zákona (viz
sedmá kapitola Listu Římanům), ale neupřesňuje zde, co je ještě nutné k tomuto
vyznání Víry, aby duše mohla vstoupit do katolické Církve a být spasena pro
věčnost. Člověk může například mít velmi zapomnětlivého syna, takže když se
tento syn chystá použít rodinné auto, může mu otec říct: „Auto potřebuje
benzín.“ Aby auto jelo, potřebuje také olej a vodu, ale otec mu neřekne: „Auto
potřebuje benzín, olej a vodu,“ protože v kontextu to syn nepotřebuje
slyšet, i když je to naprosto pravdivé a úplnější.
Luther však používá citát z Písma svatého, jako
by ke spáse stačilo pouze vnitřní a vnější vyznání víry v Krista, jako
by otec výše říkal: „Auto potřebuje pouze benzín.“ To je samozřejmě mylné.
Aby se člověk mohl připojit k novozákonnímu Božímu lidu, katolické Církvi, musí
být také pokřtěn – „Kdo uvěří a dá se pokřtíti , spasen bude; kdo však
neuvěří, bude zavržen“ (Mk XVI, 16). To svatý Pavel v Listu Římanům X,
8–13 nepotřeboval dodávat, ale tím, že Luther předstíral, že svatý Pavel říká,
že ke spáse křesťanů stačí pouze subjektivní vyznání víry, jako by auta
potřebovala pouze benzín, použil tento citát k tomu, aby vynechal celou
katolickou Církev! Subjektivismus (člověk před Bohem) od té doby pomalu, ale
jistě ovládl katolicismus. Dnes je to „hnutí woke“.
Kyrie eleison
(Překlad: D. Grof)