Patří k Boží moudrosti, že nás lidi ponechává v neznalosti
ohledně svého přesného kalendáře nebo programu událostí, které vedou ke konci
světa, ale na nejbližších z těchto událostí se podílíme všichni a není zakázáno
o nich spekulovat. Naopak pro spásu mé duše může být prozíravé přemýšlet o tom,
co všemohoucí Bůh zamýšlí, abych se vyvaroval určitých vážných omylů.
Bůh nás lidi například může vést k tomu, abychom
dělali, co chce, ale nikdy nám nevezme naší svobodnou vůli, a proto je nemožný
Zlatý věk trvající tisíc let od nynějška do konce světa – aby přetrval, musel
by Bůh neustále rušit lidská rozhodnutí. Luther (1483–1546) věděl, že ničí
křesťanství. Trvalo mu to takříkajíc 450 let až do Druhého vatikánského koncilu
(1517–1965), ale na konci tohoto období se lidé stali trvale zkaženějšími. Nyní
může nastat krátký Zlatý věk jako vítězství Neposkvrněného srdce Panny Marie,
ale nemůže trvat dlouho. V La Salettě v roce 1846 Naše Paní
řekla, že pouhých 25 let dobré sklizně bude znamenat návrat hříchu, tj. konec
Zlatého věku a počátek sestupu k Antikristu. Mileniarismus, údajný
tisíciletý Zlatý věk před koncem světa, je omyl, který Církev odsoudila.
Dalším velkým omylem, jehož se musíme vyvarovat, je,
že Církev na zemi skončí v záři lidské slávy. Jediný citát samotného
Našeho Pána tuto iluzi vyvrací – Lk. XVIII, 8: „Nalezne však Syn člověka víru
na zemi, až přijde?“ Jinak řečeno, na konci světa Církev takřka zmizí
pravděpodobně v důsledku jejího pronásledování ze strany Antikrista, což bude
nejzuřivější pronásledování v celé její historii. Svět, který má za svého
knížete ďábla (Jn. XIV, 29) v tomto pronásledování uvidí obrovskou porážku
Církve, ale Bůh v něm uvidí poslední kapky svatosti, které z ní budou
vymačkány v podobě největších mučedníků a světců v celých jejich dějinách,
jinak řečeno, jedno z největších vítězství. Nemělo by překvapit, že konec
Církve se bude nejvíc podobat Kříži Našeho Pána. Všeobecné vítězství Církve
bude bezprostředně následovat po všeobecném neboli univerzálním soudu.
Dalším omylem, kterého se určitě musíme vyvarovat, je
zaměňovat konec „časů“ (viz Lk. XXI, 24) s koncem světa. Z hlediska
komentáře ctihodného Holzhausera ke 2. a 3. kapitole Knihy zjevení, kde dějiny
Církve rozděluje na sedm věků, přichází „konec časů“ neboli konec doby, kdy
mají do Boží církve vstoupit pohané , aby nahradili celé dřívější vyvolené
plemeno, které se rozhodlo, že už nebude Božím lidem (Mt. XXVII, 25), na konci pátého věku . Konec světa naopak přichází na konci sedmého věku. Bývalé vyvolené plemeno
se sice na konci světa obrátí zpět k Našemu Pánu, svému Mesiáši (Řím. XI, 26),
ale do té doby budou židovští konvertité spíše výjimkou než pravidlem, jinými
slovy, bude jich příliš málo pro Boží záměr zalidnit Jeho nebe. Odtud plyne
celý Boží plán spásy prostřednictvím dvou zákonů – viz Ř. kapitoly IX, X, XI .
Proto musel Nový zákon nahradit Starý zákon; proto
muselo na základě svého původu přirozeně obdařené vyvolené plemeno
ustoupit nadpřirozeně obdařenému vyvolenému plemenu na základě své víry ;
proto museli Židé tak dlouho ustupovat pohanům; a proto proti nim od té doby
vedou válku (I Tes. II, 14–16) – zvláště proti Palestincům. Katolíci však nikdy
nesmějí zapomínat, jak mnoho dlužíme Božím hrdinům z dávných dob – ze Starého
zákona. Bez nich bychom neměli Ježíšovo vtělení.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)