Žádný čtenář
těchto „Komentářů“ nezaslal teoretické otázky srovnatelné se sérií praktických
otázek k dnešní bezprecedentní krizi Církve zaslaných minulý týden (viz KE
č. 866 ze 17. února). Stojí však za to si takovou sérii vymyslet a nabídnout
odpovědi na teoretické otázky pro případ, aby se třeba i hrstka čtenářů mohla
lépe orientovat ve zmatku, který spustil Druhý vatikánský koncil a který je
stejně úskočný a nebezpečný.
1) Co je
tedy v jádru tohoto zmatení: Je to to, co se nazývá „modernismus“? Co je
modernismus?
Odpověď: Modernismus
je velkým omylem moderní doby, díky němuž i vzdělaní kněží mohou dojít
přesvědčení, že Církev minulosti už nemusí lidstvo pozvedat k duchovním výšinám,
jichž už lidstvo není schopné dosáhnout. Lidstvo je v moderní době tak
odlišné, že aby jich ve svém materialismu dosáhlo, musí Církev spíše
modernizovat svou nauku, morálku, liturgii, všechno. Pokud už se lidé nemohou povznést
na duchovní úroveň Církve, musí Církev sejít dolů na materiální úroveň lidí. Alespoň
tak to říkají.
2) Není
však úkolem Církve oslovovat lidi, ať už se nacházejí kdekoliv?
Ano, ne však
za jakýchkoliv podmínek! Všichni hasiči chtějí uhasit oheň. K tomu se však
nebude hodit každá tekutina. Který hasič kdy použil místo vody benzín? Voda a
benzín mají svou neměnnou přirozenost, která nezávisí na vůli lidí. Voda oheň
hasí (to je překvapení!), zatímco benzín jej podněcuje (no, co vy víte?). Podobně
gregoriánský chorál a rocková hudba mají neměnnou a protikladnou přirozenost s opačnými
a neměnnými účinky. Chorál bude duše přitahovat do Církve, rock do tančírny,
ale rock nebude přitahovat do Církve. Někteří modernisté to myslí dobře, jsou
však pošetilí, pokud si myslí, že hudba působí dnes jinak, než jak působila
včera. Každopádně, aby se duše přitáhly k Bohu , potřebují hudbu,
která je klidná a nikoliv rozrušující.
3) V porovnání
s včerejškem je však c elý moderní život rozrušující. Jak se tedy
dnes nějaká duše dostane k Bohu?
Už jste to
řekli! Po šesti tisíci letech světových dějin by si člověk myslel, že už teď
lidé vědí, jaké věci mají jakou přirozenost, účinky a následky, ale ne. Naše
doba je jakoby založená na principu, že člověk může chtít, aby přirozenost měla
účinky, jaké se mu líbí. Všechno se stalo natolik zbaveným svých přirozených
vlastností a natolik destabilizovaným, že se život změnil na jeden nepřetržitý
zmatek a mladí lidé nemohou vystát žádnou hudbu, která je příliš klidná. To však
neznamená, že se přirozenost změnila tak, že je rock přivede zpět do Církve.
Nepřivede. Není to v jeho přirozenosti. Ďábel pomocí něj chce vyvolat
ještě větší rozruch.
4) Ale
pokud je to pravda, jak se vůbec nějaký moderní mladý člověk – nebo moderní
duše – dostane do nebe?
Dobrá
otázka! Mnohý světec si v moderní době kladl tutéž otázku, ale nikdy si
nezoufal nad odpovědí, protože věděl, že Boží milost je pro dotazující se vždy
k dispozici. „Kde je vůle, tam je cesta,“ říkají lidé. „Tomu, kdo dělá, co
může, Bůh neodepře svou milost,“ vyjadřuje to Církev duchovnějším způsobem. V každém
případě, pokud se duše bez vlastního velkého zavinění ocitne v situaci,
kde jsou vyhlídky na její spásu zdánlivě zdrcující, může Bůh vždy zasáhnout – viz
například kniha Genesis 19 a Lotův případ.
5) Pokud
je však Bůh všemohoucí, proč ze stvoření, které ovládá, neodstraní všechno zlo?
Protože Jeho
záměrem při stvoření bylo dát duším, které jej svobodně přijmou, co největší
blaženost. Blaženost, kterou si příjemce nijak nezaslouží, nemůže být tak
nádherná jako blaženost, kterou si duše sama alespoň částečně zaslouží, navzdory
všemu zlu, kterým byla ve svém krátkém životě v tomto „slzavém údolí“ obklopena.
Z toho by vyplývalo, že čím štědřejší chce Bůh být ve Svém daru blaženosti,
tím více zla dopustí, ale jen do té míry, kdy by zlo zahltilo svobodně zvolené dobro.
Taková chvíle jednou na celý svět přišla v Noemově době. Dnes opět
přichází. Bůh zítra znovu zasáhne. Pokud máme katolickou víru, přispějme svým
dílem ke spáse duší modlitbou růžence, který nám dala Jeho Matka.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)