Alexandr
Solženicyn (1918–2008) byl ruský spisovatel, který se stal proslulým díky svému
silnému a jasnému odsouzení sovětského komunismu ve svém nejznámějším díle
„Souostroví Gulag“ (1973). Tato kniha ve třech svazcích hrála velkou roli
v tom, že ukázala světu hrůzy komunismu a byla plodem jeho vlastní
konverze ke starším hodnotám jako je Bůh a země, kterou podstoupil během osmi
let svého vlastního uvěznění v sovětských gulazích neboli vězeňských
táborech (1945–1953). Text níže je mírně upraveným výňatkem z jeho
proslovu, který měl v National Arts Club v New Yorku v roce
1993. Ukazuje, jak jasně chápal moderní umění, které odráží nedostatek
duchovního života v duších na Západě i na Východě :
Celý náš
svět prožívá století duchovní nemoci, která se nutně zrcadlí v umění.
Pocit zmatení, pokud jde o svět, povstal nejen v bývalých komunistických
zemích, ale také na Západě, kde jsou bezprecedentní zvýšení materiálního
blahobytu a neustále rostoucí životní standardy doprovázeny úpadkem a zamlžením
vysokých morálních a etických ideálů. Duchovní osa života potemněla a existují
umělci, jimž se teď zdá, že svět jako absurdní hromada odpadků nedává žádný
smysl. Ano, světová kultura současnosti je ve velmi těžké krizi.
Jednou
cestou ven je uchýlit se k nápaditým novým metodám, jako by žádná krize
nikdy neexistovala, jako by změna komunikačního prostředku mohla vynahradit
nedostatek poselství. Marné naděje. Nic hodnotného nelze vystavět na zanedbání vyšších
poselství nebo na relativistickém náhledu na pojmy a kulturu jako celek. Zde
pod povrchem lze totiž rozeznat, jak probleskuje něco většího, než je fenomén
týkající se pouze umění – probleskuje to nikoliv světlem, ale hrozivou rudou
září, stejnou, jaká probleskuje v hořícím městě…
Pod těmito
všudypřítomnými a zdánlivě nevinnými experimenty, kdy se odmítá „zastaralá“
tradice, totiž leží hluboce zakořeněné nepřátelství vůči jakékoliv duchovnosti.
Tento nesmiřitelný kult novosti se svým tvrzením, že umění nemusí být dobré
nebo ryzí, jen pokud je nové, novější a ještě novější, zakrývá rozhodný a
neustálý pokus podkopat, zesměšnit a vykořenit všechny mravní zásady. Jako by
neexistoval žádný Bůh, žádná pravda, jako by byl vesmír chaotický,
neexistuje nic absolutního, vše je jen relativní .
V těchto
závěrečných dekádách 20. století totiž světová literatura, hudba, malířství a
sochařství vykazují vytrvalý sklon růst nikoliv výše, ale do stran, nikoliv
vzhůru k nejvyšším výsledkům řemeslné dovednosti a lidského ducha, ale sestupně
k rozpadu na šílenou a rafinovanou „novotu“. K výzdobě veřejných prostor
vztyčujeme sochy, které předstírají, že ryzí ošklivost si zasluhuje naši
pozornost – a my už dokonce nejsme ani překvapení. Kdyby návštěvníci
z vnějšího vesmíru přesto měli zachytit na rozhlasových vlnách naši hudbu,
jak by se vůbec kdy mohli domnívat, že pozemšťané kdysi měli Bacha, Beethovena nebo
Schuberta, kteří jsou v současnosti opuštění jako by byli zastaralí a
překonaní?
Pokud se my,
umělečtí tvůrci, budeme poslušně podrobovat tomuto sestupnému propadu, pokud
přestaneme střežit velkou kulturní tradici předešlých staletí spolu
s duchovními základy, z nichž tato vznešená tradice vyrostla – budeme
přispívat k velice nebezpečnému pádu lidského ducha na zemi,
k degradaci lidstva na jakýsi druh nižšího stavu, bližšího zvířecímu
světu. A přesto je těžké věřit, že dopustíme, aby se to stalo. Dokonce i
v Rusku, které je teď tak strašlivě nemocné, čekáme a doufáme, že po
kómatu a období ticha budeme cítit dech ruské literatury, která se probouzí, že
u svých mladších bratrů uvidíme příchod nových a svěžích sil, které nám přijdou
na pomoc.
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)