OBRACÍ SE RUSKO?
Rusko je
neustále ve zprávách, protože válka na Ukrajině stále zuří i v novém roce
a Rusko od našich ohavných médií jednotně dostává špatný ohlas. To je
nepochybně částečně zasloužené, protože komunistické Rusko (1917–1991), řečeno
slovy Naší Paní z Fatimy, skutečně „rozšířilo své omyly po světě“.
V této obrovské ruské zemi je však víc, než lze na první pohled vidět.
Winston Churchill (1874–1965) byl vynikající politik, Rusko však pro něj bylo
záhadou a nazýval jej „hádankou zabalenou do tajemství v nitru záhady“.
Naše Paní z Fatimy naopak žádala katolického papeže a biskupy, aby
zasvětili Rusko Jejímu Neposkvrněnému Srdci a pak bude „světu dáno
období míru“. Ale proč Rusko? Proč ne mnohem katoličtější země jako například
Itálie nebo Francie?
Klíčem
k Rusku je určitě to, že je to hluboce věřící národ, který je po svém
obrácení na křesťanství v roce 988 jakožto „Svatá Rus“, známý odpovídající
způsobilostí k velkému dobru, nebo k velkému zlu. To je to, co mohlo
zmást moderního materialistu, jakým byl Churchill. Proto také Rusové nazývali
Moskvu „Třetím Římem“, čímž naznačovali, že je nástupcem samotného Říma a poté
byzantské Konstantinopole, jako by Moskva měla hrát ústřední roli
v christianizaci světa. Známý ruský poradce prezidenta Putina, Alexandr
Dugin, o válce na Ukrajině jasně hovoří tak, že Rusko bojuje za to, aby
zastavilo Nový světový pořádek při dechristianizaci světa. Sám Putin často
brání přirozené a křesťanské hodnoty proti bezbožným zvrácenostem prohnilého
Západu, čímž vyjadřuje postavu skutečného státníka mezi loutkami, které dnes
pózují jako vůdcové západních národů.
Již se
v dějinách stalo dříve, že Rusko konalo tak, že zachraňovalo Evropu před běsy
liberalismu. Do roku 1812 Napoleon etabloval Francouzskou revoluci v mnoha
zemích Evropy a v témže roce dal dohromady obrovskou armádu šesti set
tisíc mužů, aby provedl invazi do Ruska a také jej podrobil své ambici na nový
světový pořádek, který se měl teprve zrodit. Napoleonova porážka se obvykle
připisuje ruské zimě, byli to však Rusové, kteří díky svému vlastenectví a
odvaze v bitvě u Borodina zasadili úder na solar invazní armády.
V roce 1814 byl car Alexandr I. se svými vojáky v Paříži, aby s Francií
uzavřel mír a dal dohromady „Svatou alianci“, aby pomohl Evropě udržet revoluci
v patřičné vzdálenosti. Dokonce i Stalin v roce 1941 znovu otevřel
kostely v Sovětském Rusku, aby umožnil, aby náboženství lidu a
vlastenectví, nikoliv jejich komunismus, vybojoval největší část tvrdého boje
nutného k rozdrcení nacismu pro dočasný prospěch celého světa.
Proslulý
ruský romanopisec Fjodor Dostojevskij (1821–1881) klade do úst jedné postavy
z jeho románu „Běsi“ (1871) udivující vizi budoucího šílenství a obrácení
„milovaného Ruska“. Touto postavou je starý a hloupý liberál, ale jak se
k němu blíží delirium a smrt, má chvíle jasného vhledu do budoucnosti –
vidí Rusko jakožto naplněné běsi – jako člověka v Evangeliu (Mk. V, 1–20)
posedlého legií démonů a pak od nich všech osvobozeného a tiše sedícího u nohou
Našeho Pána. Nepředvídal Dostojevskij Rusko posedlé šílenstvím komunismu a pak
nakonec osvobozené zítřejším zasvěcením Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?
Mne teď napadá úžasně mnoho myšlenek. Tak tedy, mně to
přesně připomíná naše Rusko. Ti ďáblové, ti běsi, vycházející z nemocného
a do vepřů, to jsou všecky neduhy, všecky morové rány, všecka nečistota,
všichni běsi a běsíci, co se jich nashromáždilo v našem velikém a milém
nemocném, v našem Rusku, za staletí, za staletí! […] Ale veliká myšlenka
a veliká vůle ho osvítí z výše, tak jako toho šílence posedlého ďáblem, a
vyjdou z něho všichni běsi, všechna nečistota, všechen ten hnis, který se
na něm usadil…a sami začnou prosit, aby směli vejít do vepřů. A dost možná,
že do nich už vešli! To jsme my, my a tamti, to je Petříček a ti kolem něho [tj. mladí
revolucionáři – pozn. překl.] , a možná i
já, já první, já v jejich čele, a vrhneme se, šílení a zběsilí ze skály do
moře a všichni utoneme. A patříme tam, protože ničeho jiného přece nejsme
schopni. Ale nemocný bude zdráv a usedne u noh Ježíšových…a všichni budou
zírat a žasnout… Moje milá, […] teď mě to příliš rozrušilo.
(„Běsi“,
část III, kap. 7.2, český překlad Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák, Odeon,
Praha, 1987)
Kyrie
elesion
(Překlad: D. Grof)