čtenářka těchto „Komentářů“ byla nedávno zmatená tím, co se jí zdálo relativně
nedostatečným vysvětlením, které předložil jeden renomovaný tradicionalistický
vůdce ohledně svého návratu pod autoritu oficiální církve poté, co několik let
následoval vedení arcibiskupa Lefebvra (1905–1991) a pak fakticky převedl svou
malou kongregaci zpět pod autoritu místní oficiální diecéze a Říma. Tyto
„Komentáře“ pravidelně vysvětlují neuspokojivou povahu takového uvažování jako
je jeho, pokud jde o Pravdu a autoritu Církve. Ty mají být partnery, ale díky
Druhému vatikánskému koncilu (1962–1965) se od sebe oddělily. Naše čtenářka
říká, že jí toto vysvětlení velice pomohlo. A tak jej všem čtenářům předkládáme
znovu.
Pravda je
pro katolickou Církev podstatná natolik, jako pro žádnou jinou instituci na
tváři země. Jestliže, jak si nárokuje, zastupuje jediného pravého Boha, který
sám sebe nazývá „Cesta, Pravda a Život“ (Jn. XIV, 6), pak pokud by měla
vyhlásit jednu jedinou nepravdu a držet se jí, byla by zásadně diskreditována.
Žádná jiná lidská instituce, která má zůstat věrohodná, není tak závislá na
tom, že se musí vyhnout i té nejmenší nepravdě. Prvotní hřích je však strašlivou
realitou, kterou současný člověk všeobecně popírá, ale je důvodem, proč pravda
přirozeně nevzkvétá, když je vystavena na tržišti, jak si tak optimisticky
myslel Thomas Jefferson. Spása lidí však závisí na Boží pravdě (Jn. XVIII, 37),
což je důvod, proč Bůh dává Svou Boží autoritu Své Boží Církvi, aby Své Boží
Pravdy zavedl pro vzpurné a svéhlavé lidi, dokud se jim nepodrobí.
Vzhledem
k hříšnosti lidí je církevní autorita základním ochráncem a oporou její
Pravdy. Například Lk XXII, 31: „Šimone, Šimone [Petře]…. já jsem však za tebe
prosil, aby tvá víra neselhala“ = Pravda
– „a ty, až se obrátíš,“ = k Pravdě ,
„buď posilou svým bratřím“ = uplatňuj
svou autoritu . Všimněte si zde, jak je Pravda účelem a základem autority
Církve (jak to jedinečným způsobem pochopil arcibiskup Lefebvre) a předchází
ji, ale zároveň má pro hříšné lidi takovou potřebu církevní autority.
Pro Boží záměry jsou Pravda (nauka) a autorita (hierarchie) myšleny jako
neoddělitelní partneři. Zde je však ten rozpor. Na Druhém vatikánském koncilu
se katolická autorita (papež a koncilní otcové) oddělila od katolické Pravdy,
když předstírala, že modernistická nauka je katolická, i když takovou vůbec
není, ale může se dělat a dělalo se, že tak vypadá.
A od té
chvíle byli, jak řekl arcibiskup, všichni katolíci nutně rozpolcení. Buď
následovali katolickou autoritu (papeže a biskupy) a více či méně opustili
katolickou Pravdu (kterou autorita opustila), nebo následovali katolickou
Pravdu a museli více či méně opustit katolickou autoritu. Protože papež a
biskupové rezolutně odmítli návrat ke katolické Pravdě a Tradici, museli se
katolíci lnoucí ke katolické Pravdě více či méně oprostit od zákonné katolické
autority nebo té autority, která se zdála zákonná. A tak, když byl pastýř bit
naukově (zvláště papežové Pavel VI. a Jan Pavel II.), protože Pavel VI. vedl
modernistický tanec, ovce se nutně rozprchly. Mnohé vzaly 100 % autority a
žádné procento nauky. Některé vzaly, řekněme, 85 % autority a 15 % nauky. Jiné
vzaly 60 % autority a 40 % nauky. A tak dále. Arcibiskup Lefebvre měl
takříkajíc 100 % nauky, ale pořád ještě 15 % autority. Vždy trval na tom, aby
se uznával, ctil a poslouchal papež jakožto papež, kdykoliv mu to Pravda (Víra)
dovolovala.
Ale jakmile
se od proklatého koncilu autorita dále oddělovala od Pravdy, existovalo
v nitru každého katolíka (který bere svou Víru vážně) pokračující „přetahování“
mezi katolickou Pravdou a katolickou autoritou. Vůdce, jehož chování tak zmátlo
naší čtenářku, na počátku byl a je seriózním a zbožným katolíkem, takže je
rozpolceným člověkem, o němž lze soudit, že jednal ve třech fázích: nejprve se
svou kongregací následoval a zbožně poslouchal to, co vypadalo jako normální
katolická autorita. Za druhé si uvědomil, že arcibiskup má pravdu, když Pravdu
nadřazuje autoritě, a následoval jeho příklad při „neposlušnosti“ vůči Římu,
aby byl věrný katolické Tradici. A za třetí, když arcibiskup v roce 1991
zemřel a jeho osobní charisma zmizelo ze scény, pak se mocná přitažlivost katolického
Říma znovu prosadila a autorita jej přetáhla k tomu, aby následoval
Novobratrstvo zpět pod autoritu červených knoflíků a mahagonových psacích stolů
„Říma“.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)