Před třemi
týdny umřel ve Francii bývalý kněz Bratrstva, vůči kterému máme my všichni
ohromný dluh, protože byl několik let rozhodující podporou arcibiskupa Lefebvra
při zakládání a budování Bratrstva sv. Pia X. Myslím si, že P. Paul Aulagnier
(1943–2021) nebyl nikdy tak šťastný jako během těch let, protože arcibiskupova
nauka byla tak věrná a jeho vůdcovství tak lidské, že byl P. Aulagnier
inspirován fungovat hluboce katolickým způsobem, který již nebyl pro mnohé
z nás tak snadný, když tento výjimečný arcibiskup v roce 1991 zemřel.
P. Aulagnier se ve skutečnosti od Bratrstva oddělil v roce 2003 a poté
možná pokračoval ve službě katolické Tradici v různých formách, jistě však
postrádal svého ctěného a milovaného arcibiskupa.
Povolání P.
Aulagniera začalo v prestižním Francouzském semináři v Římě právě,
když byl do základů otřesen bezprostředně po katastrofálním Druhém vatikánském
koncilu. Několik seminaristů hledalo katolické útočiště v semináři, který se
arcibiskup [Lefebvre] snažil vytvořit ve Fribourgu ve Švýcarsku, ale kvůli
proklaté době měl svízelný začátek a arcibiskup se po prvním roce skoro vzdal.
A zde vstoupili seminaristé Aulagnier a Tissier do dějin Církve, když společně
přesvědčovali arcibiskupa, aby vytrval. Poté přišlo mnohem více povolání a od
té doby seminář vzkvétal prostřednictvím toho, co v oněch temných časech
arcibiskup zachránil pro lepší dny katolické Tradice: nauky, mše, svátostí, kněžství
– kde by dnes byly, kdyby neexistoval Écône? V tom spočívá onen velký
dluh, který dlužíme P. Aulagnierovi a biskupu Tissierovi.
K arcibiskupovi
přišel v roce 1969, v roce 1971 jím byl vysvěcen na kněze a byl jeho
pravou rukou jakožto první asistent Bratrstva v letech 1973 až 1982, a
jakožto představený Francouzského distriktu v letech 1976 až 1994, což
bylo 18 let, kdy neustále cestoval po celé Francii, aby s arcibiskupem
vybudoval síť priorátů, škol, klášterů a dalších děl, jež byly základem
přítomnosti a vlivu Bratrstva ve Francii až do dnes. Člověk by řekl, že zde byl
nejšťastnější a nejplodnější a přinášel duším ve všech směrech dobrý pocit a
dobré povzbuzení.
P. Aulagnier
od arcibiskupa nejen dostával. V roce 1970 jej povzbudil k založení
kněžského semináře v Écône i Bratrstva, aby vytvořili rámec apoštolátu
těchto kněží, kteří budou vysvěceni, ale předvídalo se, že jim oficiální Církev
odmítne jakýkoliv rámec pro jejich duchovní službu a budou zanecháni napospas
koncilnímu náboženství. A přesně tak to dopadlo.
V předvečer
historického svěcení první důležité skupiny kněží z Écône v roce 1976
arcibiskup zaklepal ve chvíli váhání na dveře P. Aulagniera, než nakonec tuto
rozhodující akci provedl. Bylo to povzbuzení ze strany P. Aulagniera, na jehož
základě se rozhodl. Opět, kde by bylo kněžství a Církev dnes, kdyby některý
z nich zaváhal?
A když na
konci května 1988 v centru Francie arcibiskup shromáždil velký počet vůdčích
obránců katolické Tradice, kněží a sester, aby rozvážili, zda by měl
v červnu přistoupit k vysvěcení biskupů pro Tradici bez oficiálního
dovolení Říma, sestry byly odvážné jako muž (sic), ale kněží skoro všichni
doporučovali odklad s výjimkou P. Aulagniera, který řekl: „Filozofie a
teologie Říma již nejsou katolické… Bojím se dohody, kterou nám nabízejí…
Bojím se prohnanosti Říma… riskujeme, že nás pohltí modernistický Řím.“ Měl
pravdu tehdy. A stále [v tom] má pravdu i dnes.
Milý P.
Aulagniere, ohromný dík! Kéž odpočíváte v pokoji a kéž je vaše odměna
velká!
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)