PROMLOUVÁ
Na Velikonoce je zde
proslulý projev Alexandra Solženicyna při převzetí ceny Templetonovy nadace
v roce 1983, který je však velmi výrazně zestručněn.
Když jsem byl dítětem,
lidé říkali, že k ruské revoluci v roce 1917 vedlo to, že se
zapomnělo na Boha. Nyní jsem mužem a je rok 1983 a tento výrok stále vystihuje
vše. Shrnuje celé 20. století se všemi jeho zločiny, počínaje první
světovou válkou, která by nebyla možná bez bezbožné zášti u vůdců Evropy (např.
když se z jedovatého plynu vytvořila zbraň). Stejně tak i druhá světová
válka. Evropané jsou vyhořelí. Mír závisí na statečných srdcích, ne na atomové
bombě. Všichni jsme si příliš zvykli na Apokalypsu. Dostojevskij řekl, že velké
události nás nachytaly nepřipravené a svět bude moci být znovu spasen teprve
poté, až jej ovládnou démoni.
Mezitím ďábel vítězí
v celém světě. Do roku 1917 víra u ruské vládnoucí třídy vymizela a u pracující
třídy je v ohrožení. Přesto bylo Rusko kdysi prodchnuté pravoslavným
křesťanstvím. Zbožnost, nikoliv materialismus, formovala myšlení lidí a jejich
osobnosti a organizovala jejich životy. Ale schizma v 17. století a
reformy Petra Velikého oslabily náboženství, a sekularismus 19. století otrávil
vládnoucí třídu, takže náboženství bylo do roku 1917 zmrzačeno.
Revoluce vždy začíná ateismem,
říká Dostojevskij, nikdy však nebyl ateismus tak nenávistný, jako tomu je
v srdci komunismu. Ve 20. letech 20. století byla v Rusku od vrcholu
Církve a státu až dolů učiněná záplava křesťanských mučedníků, zatímco děti
byly vyrvány svým rodičům a ode všeho náboženství. Stalin měl náklonnost
k náboženství, jen aby oživil ruské vlastenectví proti Hitlerovi a Brežněv
předstíral, že je nábožný, aby oklamal Západ. Chruščov však ukázal, jak hluboce
komunismus a všichni nehodní nástupci zuřivého Lenina nenávidí náboženství.
Nikdo z těchto nepříčetných pronásledovatelů však nikdy nečekal to, co se
stalo – i pod komunistickým parním válcem je nyní ruské povědomí o Bohu
naléhavé a hluboké. Tanky a rakety nikdy nepřemůžou křesťanství.
Na Západě je náboženství
více ohrožováno zevnitř než zvnějšku. Ve středověku zevnitř povstal
sekularismus, který je nebezpečnější než tanky nebo rakety. Jeho ideál nemíří
výš než k životu, svobodě a honbě za vlastním štěstím. Dobro a zlo jsou
předmětem posměchu. Zapomeňte na lidské srdce. Výsledek: zlo je všude kolem.
Západ stále sklouzává a ztrácí svou mládež. Média se rouhají Ježíši a Marii.
Jaký mám v takovém případě důvod, abych se držel zpátky a nedělal si se
svou svobodou co chci? Proč bych neměl nenávidět vlastní společnost, která mě
to učí? Neodpovídají slabosti kapitalismu slabostem lidské přirozenosti?
Například honba za penězi smrtelnému hříchu lakomství? Kapitalismus se chlubí,
že ustavuje rovnost. Není to však rovnost otroků postrádající duchovní hodnoty?
A to mě činí svobodnějším? Cožpak ale to, že jsem „svobodnější“ neznamená, že
tím slepěji nenávidím? Spása nikdy nemůže přijít prostřednictvím peněz nebo hojnosti
materiálních statků.
Bez lásky život a umění
hyne. Na Západě se to děje dobrovolně kvůli lidem, kteří chtějí zaujmout místo
Boha. Východ i Západ zapomínají na Boha. Přesto je klíčem k celé naší
existenci každodenní volba mezi dobrem a zlem, kterou musí učinit každé lidské
srdce. Moderní teorie zaměřující vše na společnost, se ukázaly jako neúspěšné,
my jsme však neodmítli jejich lži. Pokud se neobrátíme zpět k Bohu, nikdy
nenalezneme cestu ze svých problémů. Nepřítel je v mém nitru . Jsme
to my, kdo sami sebe věšíme.
Lidský život je jen
etapou na cestě k Bohu. Je to víc než jen zákony hmoty, tj. fyzikální
vědy. V Bohu žijeme a pohybujeme se a máme své bytí: On je „Láska, která
hýbe sluncem a všemi hvězdami“ – což je Danteho závěrečný verš celé „Božské komedie“.
Zapomeňte na 19. a 20. století. Musíme dospět k Bohu. Tzv. osvícenství
bylo naprostým selháním.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)