PŘEDMLUVA
V předmluvě ke své
knize Hereze 20. století začíná Jean
Madiran přímým konstatováním, že jsou to katoličtí biskupové, kteří jsou
zodpovědní za herezi 20. století (str. 17 v reedici knihy z roku 2018
získané prostřednictvím via.romana@yahoo.fr ).
Protože věděl, že bude obviňován, že jako pouhý laik mluví nevhodně, vzdorovitě
prohlašuje (str. 28), že když se pastýři nebo biskupové změnili na vlky nebo
ničitele Víry, nemusí jako pokřtěný katolík žádat o jakýkoliv mandát
k obraně Víry a ani mu ho nikdo nemusí dát.
Když vyhlašuje tezi
celé své knihy, zásadním způsobem rozlišuje (str. 26). Hereze ve striktním
smyslu slova znamená vědomé popření toho, o čem člověk ví, že je definovanou
poučkou Víry, ale v širším smyslu to znamená přijímání celé nauky
radikálně neslučitelné s Vírou. Hereze, kterou napadá, je hereze
v tomto širokém smyslu, která jde mnohem dál, než že je v rozporu jen
s nějakou jednou poučkou Víry. „Hereze 20. století“ se nachází spíše „v noci,
v prázdnotě, v nicotě“.
A jak se francouzským
biskupům přihodilo, že se stali bezobsažnými? Madiran píše (str. 20), že byli
100 let – což tedy znamená zpět až do poloviny 19. století – bez kontaktu
s Římem, který byl v té době skutečně katolickým Římem Pia IX. a Syllabu ,
protože celý jejich způsob myšlení (str. 21) se od Říma vzdálil. Jejich
disciplína byla katolickou disciplínou bez přesvědčení, katolická poslušnost
byla poslušností bez pochopení toho, k čemu poslušnost je. V několika
slovech Madiran postihuje podstatu předkoncilní Církve – pod vlivem moderního
světa vyústila postupná ztráta katolické víry v Církev, kde vnější vzhled
ještě trvá, ale podstata za vnějším vzhledem je pryč. Jak měla pravá Církev vzdorovat
novému revolučnímu světu, vyložili ve své sociální nauce antiliberální papeži,
zvláště papež Pius IX., Lev XIII. a Pius X. O jejich encyklikách, jak říká
Madiran (str. 23), však tito biskupové v 50. letech 20. století nevěděli
prakticky nic.
Ještě závažnější pro
Madirana bylo – čímž předjímáme celou část VI této knihy, o níž bude řeč – že
herezí 20. století těchto biskupů byl jejich všepohlcující způsob myšlení bez
víry, který popírá, že existuje něco takového jako přirozený zákon (str.
24). Protože byli očarováni moderním
světem a infikovaní jeho liberalismem, dlouho se myšlením vzdalovali Římu a odmítali
jeho sociální nauku, i když v 50. letech ještě stále proklamovali určitá
pravidla starého katechismu. V jejich srdcích se však již všechen smysl
přirozeného zákona ztrácel, což znamenalo, že v letech bezprostředně po
koncilu byli připraveni vztáhnout ruku na dogmata a katechismus, které do té
doby nechávali navenek nedotčené. Proto jejich neshoda s Římem ohledně
sociální nauky implicitně obsahovala toto naprosté vykořenění křesťanského
náboženství, jímž celá Církev trpěla po koncilu (str. 25).
Jestliže totiž
neexistuje žádný přirozený zákon nebo rozumný řád ustanovený Bohem ve všem
stvoření kolem nás, pak je zničen všechen rozum a víra, a i když formule
Evangelia a dogmatické definice mohou být na čas správně recitovány a opakovány, jejich podstata vyprchala a veškeré náboženství
bylo radikálně podvráceno. Biskupové bez přirozeného zákona již nemají přístup
k Evangeliu a dogmatickým definicím. Nemohou už nic zachovávat nebo
předávat (str. 26). Jsou zralí k tomu, aby se zhoupli do leva
k náhražkovému náboženství modernity, jímž je komunismus (str. 26).
A na závěr předmluvy se
Madiran odvolává na Charlese Péguyho (1873–1914), krajana, který tento úpadek u
kléru předvídal již před první světovou válkou, a v roce 1909 napsal, že
klérus (str. 30) úspěšně ničí křesťanství, když chce, aby se vyvíjelo
s dobou. Oni sami ztráceli víru (str. 32) a přijímali její mizení jako
něco přirozeného.
Kyrie Eleison
(Překlad: D. Grof)